ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2309.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2309/2021-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce A. R. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalované 1/, České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, a žalované 2/, České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 103/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 68 Co 353/2020-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 103/2019 se žalobce domáhal vůči žalovaným náhrady škody dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“), ve výši 199 718,48 Kč, jež mu měla být způsobena vydáním nezákonného rozhodnutí o vyvlastnění Městským národním výborem Rosice, a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ve výši 680 000 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky kolaudačního řízení vedeného stavebním úřadem města Rosice.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 27 C 103/2019-78, rozhodl tak, že se řízení vůči žalované 2/, České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, zastavuje (výrok I.), žaloba, že žalovaná 1/ je povinna zaplatit žalobci částku 199 718,48 Kč a částku 680 000 Kč, byla zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení (ad I.) mění tak, že se řízení nezastavuje (výrok I.), že se rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (ad II.) mění tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované 1/ zaplacení částky 680 000 Kč a po žalované č. 2 zaplacení částky 199 718,48 Kč (výrok II.), dále rozhodl o změně výroků o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. a V.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Dne 17. 10. 1977 bylo rozhodnuto Městským národním výborem v Rosicích o vyvlastnění konkrétních pozemků ve vlastnictví matky žalobce, z důvodu výstavby místní komunikace, přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského národního výboru ze dne 31. 8. 1978 a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. U stavebního úřadu Městského národního výboru Rosice bylo dne 15. 12. 1986 rozhodnuto o povolení užívání stavby komunikace v ulici Dobrovského v Rosicích, jež bylo rozhodnutím Okresního národního výboru Brno – venkov ze dne 29. 6. 1987 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Teprve po intervenci Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kterému byla dne 2. 5. 2016 postoupena stížnost na nečinnost ve správním řízení vedeném Městským úřadem v Rosicích ve věci kolaudačního řízení, aby jako nadřízený orgán přikázal nečinnému správnímu orgánu zahájení kroků ve věci kolaudace předmětné místní komunikace v Rosicích, bylo dne 6. 12. 2016 stavebním úřadem Městského národního výboru Rosice vydáno kolaudační rozhodnutí, na základě kterého bylo povoleno užívání komunikace v předmětném úseku v Rosicích (právní moc dne 22. 12. 2016). Žalobce byl nucen odstranit vedlejší stavbu nacházející se na jednom z vyvlastňovaných pozemků a zbudovat ji na pozemku ve svém výlučném vlastnictví a přeložit kanalizaci do nové revizní šachty. Hodnota přemístěné vedlejší stavby byla stanovena znaleckým posudkem ze dne 27. 6. 2001 na částku 199 718,48 Kč, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Podáním ze dne 17. 5. 2017 doplněným podáním ze dne 27. 6. 2017 a ze dne 7. 5. 2018 požádal žalovanou č. 1 o poskytnutí náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v kolaudačním řízení vedeným stavebním úřadem města Rosice. Podáním ze dne 7. 5. 2018 doplněným podáním ze dne 12. 12. 2018 se žalobce obrátil s žádostí o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v kolaudačním řízení i na žalovanou č. 2. Ani jednou z žalovaných nebylo žalobci vyhověno, obě uplatnily námitku promlčení předmětných nároků žalobce. Žalobce uplatnil oba uvedené nároky u soudu žalobou dne 2. 5. 2019.
Po právní stránce odvolací soud předně shledal závěr soudu I. stupně co do posouzení námitky promlčení vznesené žalovanými správným a potvrdil, že oba žalované nároky jsou promlčeny s tím, že vznesená námitka promlčení není rozporná s dobrými mravy. Co do posouzení námitky promlčení žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody, která mu měla být způsobena v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí o vyvlastnění, vyšel odvolací soud z §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., dle kterého se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě; je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle odst. 2 cit. ustanovení se nejpozději toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Vzhledem k datu zrušujícího rozhodnutí (31. 8. 1978) a podání žaloby (2. 5. 2019) odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení uvedeného nároku žalobce je důvodná. Co do posouzení námitky promlčení žalobcem uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky kolaudačního řízení, vyšel odvolací soud z ust. §32 odst. 3 OdpŠk, dle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen; vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Vzhledem k datu ukončení kolaudačního řízení (pravomocně dne 22. 12. 2016) a datu podání žaloby (2. 5. 2019) odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení uvedeného nároku žalobce je taktéž důvodná. Odvolací soud závěrem uvedl, že vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy lze dovodit jen ve (co do skutkových poměrů) výjimečných situacích, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku plynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem, o což v dané věci zjevně nejde. Podle odvolacího soudu nelze v poměrech souzené věci shledat žádné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by žalované marné uplynutí promlčecí doby zavinily žalované (stát) a argumentace žalobce je v tomto směru jen obecná; naopak bylo na žalobci, aby si počínal v duchu právní zásady, podle níž „právo patří bdělým“, a nekonal-li tak, pak je dle názoru odvolacího soudu nutno uzavřít, že vznesená námitka promlčení musí z pohledu korektivu dobrých mravů obstát. Odvolací soud se dále při respektování zásady procesní ekonomie nezabýval dalšími důvody, pro něž soud I. stupně neshledal žalobní žádání po právu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované č. 1 zaplacení částky 680 000 Kč a po žalované č. 2 zaplacení částky 199 718,48 Kč, a s tím souvisejících výroků o nákladech řízení III., IV. a V., napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky užití institutu promlčení v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího sodu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014. Dovolatel v tomto směru namítá, že závěr o souladu uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných s dobrými mravy je nespravedlivý, neboť je založen na tom, že dovolatel měl uplatnit svá práva včas, což je přesně to, co je kladeno za vinu žalovaným, a dle jeho názoru by měla být zohledněna skutečnost, že žalované nebyly činné po dobu 34 let, zatímco dovolatel nebyl činný v řádech měsíců. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení všech nároků dovolatele v rozporu s hmotným právem, a vyjadřuje nesouhlas se závěry soudu I. stupně co do posouzení otázky jeho aktivní legitimace k podání předmětné žaloby vzhledem k uplatňovaným nárokům.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby současně zrušil i rozsudek soudu I. stupně. Uvedený závěrečný požadavek žalobce na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu však neodpovídá obsahu předmětného dovolání, kdy dovolatel brojí pouze proti výroku II. dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované 1/ zaplacení částky 680 000 Kč a po žalované č. 2 zaplacení částky 199 718,48 Kč, jak sám dovolatel již v začátku svého dovolání výslovně uvádí. Nejvyšší soud proto posoudil dovolání podle jeho obsahu s tím, že dovolatel požaduje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované č. 1 zaplacení částky 680 000 Kč a po žalované č. 2 zaplacení částky 199 718,48 Kč a s tím souvisejících výroků o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že i kdyby se dovoláním proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení změněn tak, že se řízení nezastavuje, zabýval, nebylo by dovolání v této části přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalovaná 1/ se k podanému dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 2/ ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že považuje otázku promlčení za dostatečně jasnou a „projudikovanou“ i Ústavním soudem a z tohoto důvodu nejsou dány důvody přípustnosti dovolání v této věci dle §237 o. s. ř. Žalovaná č. 2 proto navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání z části nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a z části obsahující vady, které nebyly dovolatelem odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, dle které se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, při řešení otázky, zda je námitka promlčení dovolatelem uplatňovaných nároků v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Zkoumání poměru délky údajného nekonání žalovaných a nekonání dovolatele jako rozhodující kritérium pro zhodnocení rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy z dovolatelem předestřené judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, naopak ctění zásady „právo patří bdělým“, kdy obecně má institut promlčení stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, ano. Odvolací soud se přitom v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval tím, zda v posuzovaném případě neexistují výjimečné okolnosti, které by zdůvodňovaly uplatnění námitky promlčení jako výrazu zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva, a v tomto směru mu nelze rozpor s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu vytknout.
Dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., z části jako nepřípustné, z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované č. 2 v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu