ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.240.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 240/2021-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně NURSUS s.r.o. , IČO 28937066, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1112, Česká republika, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, proti žalované Krailling Oils Development GmbH, se sídlem v Kraillingu, Germeringer Strasse 1, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Stanislavou Křivánkovou, advokátkou se sídlem v Buštěhradu, Okružní 805, o vydání bezdůvodného obohacení 500 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 177/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 18 Co 182/2020-58, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 C 209/2019-38, poté, co žalovaná vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I), a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Takto soudy rozhodly v řízení o žalobě, jíž žalobkyně vůči žalované uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně - společnost Fuel terminal CT a. s., IČO 27827305, se sídlem v Praze 2, Balbínova 206/16, Česká republika, poukázala dne 15. 8. 2016 na účet žalované IBAN: DE 1270 0901 0000 0810 0594, SWIFT: GENODEF1M04 bez právního důvodu částku 500 000 EUR, uvedená pohledávka byla později postoupena na žalobkyni. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, přičemž s odkazem na místo, v němž došlo k odeslání peněžních prostředků tvrzeně bez právního důvodu na účet žalované (Praha 2), je místně příslušným k projednání žaloby Obvodní soud pro Prahu 2.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že žalovaná podala dovolání pro nesprávné právní posouzení, jeho přípustnost odůvodnila tím, že „je třeba dovolacím soudem posoudit otázku mezinárodní příslušnosti jinak, než učinil odvolací soud ve svém usnesení“. Ačkoliv takto formálně deklarovaný dovolací důvod zákon nezná, je z obsahu vlastního dovolání zcela zřejmé, že žalovaná se ve skutečnosti domáhá ve smyslu §237 o. s. ř. toho, aby dovolací soud posoudil rozhodnou otázku mezinárodní příslušnosti v souvislosti s požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení jinak, než jak sám učinil ve svém dřívějším rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013; k tomu pak podpůrně označuje rovněž judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky (dále jen „OGH“) a Spolkového soudního dvora Spolkové republiky Německo (dále jen „BGH“).
Otázka, zda bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že žalobce ze svého účtu poukázal tvrzeně bez právního důvodu peněžní prostředky bezhotovostně ve prospěch účtu jiné osoby se sídlem na území některého z členských státu Evropské unie, zakládá na výběr danou mezinárodní (a tím i místní) příslušnost soudu, v jehož obvodu došlo k odepsání finančních prostředků, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Shodné závěry soudů obou stupňů, podle kterých je pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů dána podle čl. 7 odst. 2 nyní účinného nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, neboť odpovědnost z bezdůvodného obohacení je kvazideliktní odpovědností, jsou v plném souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 dříve účinného nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jež obsahově odpovídá znění čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, bod 16; nebo rozsudek SDEU ze dne 25. 11. 2011, ve věci C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X, a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, bod 38). Uvedený pojem tedy SDEU vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (viz rozsudek SDEU ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis , bod 18, na nějž žalovaná v dovolání sice správně odkazuje, vyvozuje však z něj pro věc nepřiléhavé závěry). Pro závěr, že žalobu o vydání bezdůvodného obohacení lze podat též u soudů členského státu, kde došlo k odeslání platby, se později SDEU vyslovil i v rozsudku ze dne 11. 4. 2013, ve věci C-645/11, Land Berlin proti Ellen Mirjam Sapir a dalším.
Proto také Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, k jehož závěrům se opětovně přihlásil i v pozdějších rozhodnutích (usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4100/2018, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4469/2018, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019), dovodil, že kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I (ke shodnému názoru v odborné literatuře dospívá SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2903). Na nesprávnost argumentace žalované, zpochybňující ustálenou judikaturu dovolacího soudu, lze nepřímo usuzovat i prostřednictvím obsahu nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které v čl. 2 a čl. 10 a násl. bezdůvodné obohacení za kvazidelikt výslovně označuje.
Odlišné závěry nelze dovodit ani z rozhodnutí cizozemských soudů označených v dovolání. K odkazu na rozsudek BGH ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. XII ZR 181/93, možno uvést, že se v rámci jím řešené věci neaplikovalo nařízení Brusel I ani nařízení Brusel I bis, ani jej předcházející Bruselská úmluva (Úmluva ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech). V rozsudku se BGH sice krátce zmínil, že na bezdůvodné obohacení se čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy (nyní by šlo o čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) nevztahuje, avšak učinil tak jednak bez jakéhokoliv odůvodnění a nadto v řízení, které se týkalo plnění souvisejícího s darovací smlouvou (na nějž by dopadal obsahově odlišný čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis). Obdobný deficit zatěžuje i rozsudek OGH ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 7 Ob 375/97s, v němž sice šlo o aplikaci Bruselské úmluvy, předmětem řízení bylo ovšem zpochybnění platnosti smlouvy z důvodu nedostatku vůle. OGH uváděl, že čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy uplatnit nelze, jelikož se žalobci v řízení domáhali určení neplatnosti smlouvy . V tehdy projednávané věci o bezdůvodné obohacení vůbec nešlo a blížeji neodůvodněný závěr, že bezdůvodné obohacení nepředstavuje kvazidelikt, se i zde zřetelně míjel s vlastním předmětem sporu. V rozsudku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 4 Ob 174/06a, pak bylo rozhodováno o nároku z neuhrazených licenčních poplatků. OGH zmínil, že bezdůvodné obohacení pod čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy nespadá, neboť jde „pouze o navrácení obohacení, nikoliv o náhradu škody“ a že s bezdůvodným obohacením není spojeno žádné protiprávní jednání. Nicméně měl-li následně za to, že v případě uvádění mediálních nosičů na trh nejde o protiprávní jednání a je s ním spojen jen vznik poplatkové povinnosti, pak žalovanou odkazované rozhodnutí postrádá srozumitelné vysvětlení, proč rozhodující soud nepovažoval v intencích Bruselské úmluvy bezdůvodné obohacení za jednání „které je rovnocenné protiprávnímu jednání“. Řečeno stručně: žádné z dovolatelkou označených oponentních rozhodnutí cizozemských soudů ve skutečnosti nepodává autonomní a kvalifikovaný výklad jurisdikčního pravidla spojovaného s kvazideliktní odpovědností, natož aby se relevantně vymezilo již k tehdy publikované judikatuře SDEU.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalované, aby dovoláním předestřenou uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání totiž nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Žalované se tak, v hranicích otázek vymezených v dovolání, jimiž byl Nejvyšší soud striktně vázán (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nepodařilo kvalifikovaně právní posouzení učiněné odvolacím soudem zpochybnit.
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud o něm nerozhodoval, neboť u výroku o určení mezinárodní příslušnosti soudu nelze ani vykonatelnost z povahy věci odložit, neboť podle takového výroku nelze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5849/2017). Pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí dle §243 písm. b) o. s. ř. žalovaná neuvedla vedle povšechné argumentace žádný konkrétnější důvod. Nadto o odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Proto za situace, kdy bylo dovolání dovolacím soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítnuto, nebylo již o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu