ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2408.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2408/2020-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 14/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 21 Co 291/2019-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. 43 C 14/2016-435, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost se žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem znění: „Omluva M. Š., nar. XY: ČR – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za to, že nepřiměřenou délkou správního řízení o Vaší žádosti o informace ze dne 25. 11. 2010, vyřizované Městským soudem v Praze pod sp.zn. Spr 4231/2010 a Ministerstvem spravedlnosti jako nadřízeným orgánem, bylo porušeno Vaše základní právo na svobodu projevu a na vyhledání a šíření informací, garantované článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 17 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 32 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 67 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 58 568 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 21 Co 291/2019-499, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. o věci samé změnil tak, že se žaloba ohledně částky 32 375 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. o věci samé potvrzuje (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a že je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 62 682 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informace o obsahu celého spisu správy soudu sp. zn. Spr 2443/2009. Žalobce uvedl, že se v uvedeném spise nacházel dopis předsedy Městského soudu v Praze XY adresovaný Městské části Praha 2, jímž XY zasahoval do průběhu správního řízení, ve kterém byl žalobce navrhovatelem. Městský soud v Praze uvedenou žádost nevyřídil v zákonné 15 denní lhůtě, ale vyřízení účelově oddaloval po dobu delší než čtyři roky. Pravděpodobně tak jednal ve snaze utajit korupční jednání XY. Neposkytnutím informace bylo porušeno žalobcovo právo na svobodu projevu a na vyhledávání a šíření informací. Průtahy a nečinnost v řízení o žádosti o poskytnutí informace byly opakovaně předmětem žaloby u správních soudů, které ve věci rozhodovaly o zrušení nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Požadované informace byly žalobci zaslány až 5. 1. 2015, tj. po téměř čtyřech letech a dvou měsících. Správní řízení však v době podání žaloby nebylo skončeno, neboť ve věci nadále probíhalo odvolací řízení. Nezákonným postupem bylo žalobci bráněno v jeho základním právu podílet se na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Žalobce uplatnil u žalované požadavek na náhradu újmy v žalované částce, žádost však nebyla do okamžiku podání žaloby projednána.
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3812/2017, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2016, č. j. 43 C 14/2016-217, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce podal dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Žalobce v první řadě předkládá otázku, zda právo na informace je právem občanské povahy a zda na něj dopadá čl. 6 Úmluvy a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou označil za otázku v rozhodování dovolacího soudu vyřešenou, jež má být vyřešena jinak (dále jako „první dovolací otázka“). Žalobce vznesl též otázku aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. na řízení, neboť Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci bez ohledu na rozsah dovolání žalobce zrušil i vyhovující část rozhodnutí soudů nižších stupňů, přičemž tato právní otázka není Nejvyšším soudem rozhodována jednotně a měla by být vyřešena jinak (dále též jako „druhá dovolací otázka“). Žalobce následně uvedl, že dovolání by mělo být shledáno přípustným pro řešení otázky týkající se podmínek a kritérií pro stanovení přiměřenosti formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2, odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení a (zjevně záměrných) průtahů v řízení, vedeném o žádosti žalobce o informace podle zák. č. 106/1999 Sb. (které měly dopad do osobní/právní sféry žalobce), včetně otázky možného „zneužití práva“ v případě posuzované žádosti žalobce, přičemž výpočet podmínek a kritérií uvedený v §31a odst. 3 je neuzavřený a pouze příkladmý (dále jako „třetí dovolací otázka“).
Žalobce podáním ze dne 10. 3. 2021 zaslal dovolacímu soudu nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. V přípise žalobce uvádí, že se věc řešená uvedeným nálezem týká totožného žalobce a skutkově a právně obdobné věci, a žádá, aby k nálezu bylo přihlíženo.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání bylo podepsáno samotným žalobcem (navzdory v hlavičce uvedenému zastoupení Mgr. Janem Boučkem), přičemž dovolacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobce má potřebné vzdělání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013). Z plné moci obsažené ve spisu a z dalších podání následujících po dovolání lze vyvodit, že zastupování žalobce Mgr. Janem Boučkem, advokátem, trvá, což ovšem není překážkou, aby dovolání za uvedených okolností bylo podáno samotným žalobcem. Dovolací soud dovolání neshledal přípustným, a proto jej podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K první dovolací otázce je třeba uvést, že dovolacímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, tento již byl i zohledněn v jeho rozhodovací praxi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020), a jeho závěry by vzhledem ke znění první dovolací otázky byly aplikovány i pokud by žalobce na tento nález sám neupozornil. Ačkoliv dovolací soud neshledává dostatečné argumenty pro změnu svého dosavadního dílčího právního závěru, podle kterého se v dané věci nejedná o řízení civilní povahy, a má za to, že rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva dostatečně tento jeho dílčí právní závěr podkládá, ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, řešení uvedené problematiky pro danou věc pozbývá smysl. Je zcela zřejmé, že zásadní právní závěr, na němž předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci spočívá, nadále neobstojí. Nově je tak třeba uzavřít, že nárok žalobce bylo třeba posuzovat podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a zabývat se přiměřeností délky řízení o žádosti o poskytnutí informace [nikoliv tedy (pouze) prověřovat případný nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk]. Na daném místě je ovšem třeba konstatovat, že s nově aplikovanými závěry napadené rozhodnutí není rozporné. Jak se podává např. z odst. 23 a 26 odůvodnění napadeného rozsudku, soudy zcela výslovně posuzovaly žalobcův nárok jakožto odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce informačního řízení. Soudy rovněž dospěly k závěru, že žalobci újma v důsledku zmíněného nesprávného úředního postupu vznikla, a není tudíž třeba zabývat se otázkou, zda bylo na místě aplikovat domněnku o vzniku újmy.
Pokud se jedná o druhou dovolací otázku, je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí. Touto otázkou žalobce polemizuje s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, což ovšem prostřednictvím dovolání, kterým lze napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek přípustnosti podle §237 o. s. ř., činit nelze.
Dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení třetí dovolací otázky, a to již z důvodu, že ta zjevně vychází z žalobcem předkládaného pohledu na věc, nikoliv ze skutkových zjištění soudy učiněných, která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Jak bylo uvedeno výše, soudy vycházely z celkové délky informačního řízení. Odvolací soud rovněž zohlednil, že délka zmíněného řízení byla nepřiměřená s ohledem na opakované a dlouhodobé průtahy, k nimž v řízení došlo, ale rovněž zdůvodnil, proč význam předmětu řízení hodnotil za velmi nízký, což bylo rozhodující pro stanovení formy zadostiučinění. Za daných okolností dovolací soud neshledává napadené rozhodnutí konfliktním s rozhodnutími Ústavního soudu, na která v souvislosti s touto otázkou žalobce poukázal.
Jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř., k případným vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout, pouze pokud by dovolání shledal přípustným. Toliko k námitce překvapivosti rozhodnutí, jež je v dovolání zmíněna, dovolací soud dodává, že překvapivost rozhodnutí soudu nastává zpravidla tehdy, pokud soud založí své rozhodnutí na skutkových zjištěních či právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. Za situace, v níž odvolací soud odchylně od soudu prvního stupně zhodnotil význam předmětu průtažného řízení pro žalobce a následně formu přiměřeného zadostiučinění, se o překvapivost rozhodnutí jednat nemůže, neboť potřeba zabývat se těmito otázkami vyplývala již z povahy řízení, strany sporu k nim v celém průběhu řízení vznášely své argumenty a bylo prováděno též dokazování.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu