ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2677.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2677/2021-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B, narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované M. D. , se sídlem v XY, o neúplném návrhu na náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 47/2021 o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 19 Co 647/2021-17, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá neúplným návrhem směřujícím proti žalované soudní exekutorce náhrady škody ve výši 4 890 000 Kč (dílčí nárok vážící se k požadavku na vyslovení souhlasu se zásahem do integrity – povolení eutanázie – byl tímtéž usnesením vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí).
Usnesením v záhlaví označeným Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 C 47/2021-9, který vyslovil svoji místní nepříslušnost, a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu místně příslušnému. Odvolací soud rozhodl o postoupení věci podle sídla žalované soudní exekutorky. Vysvětlil, že žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, na základě nichž by šlo dovodit, že by přicházela v úvahu případná místní příslušnost jiného na výběr daného soudu dle §87 písm. b) o. s. ř., tím méně pak Okresního soudu v Prachaticích.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený ustanoveným advokátem, včasným dovoláním. Dle dovolatele soudy nesprávně vyřešily otázku, dovolacím soudem dosud neřešenou, zda je soud prvního stupně oprávněn provést volbu místně příslušného soudu namísto žalobce a takto zvolenému soudu věc postoupit. Dovolatel uvedl, že soudy pochybily, když nepřihlédly k tomu, že žalobce nemá důvěru v soudce Okresního soudu v Hradci Králové a výklad odpovídajících ustanovení občanského soudního řádu podle jeho názoru umožňuje žalobci ve sporech konstruovaných s odvoláním na zákon č. 82/1998 Sb. podat žalobu ke kterémukoliv soudu prvního stupně na území celé České republiky. Odvolací soud dle dovolatele porušil ústavní pořádek České republiky, když jím učiněný výklad občanského soudního řádu se ocitá v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z téhož důvodu měl být žalobce vyzván nejprve k doplnění žaloby, když v takovém případě by uplatnil skutečnosti rozhodné pro závěr o místní příslušnosti soudu, k němuž byla žaloba podána. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že by se tak mělo stát z důvodu, že otázka řešená odvolacím sudem v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího sudu by měla být nově dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání pro vady bránící jeho věcnému projednání.
Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání sice výstižně zvolil jeden ze zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání, když uvedl, že dovolacím soudem již dříve vyřešená otázka procesního práva má být na základě podaného dovolání Nejvyšším soudem nyní nově vyřešena jinak, avšak takto zvolený důvod přípustnosti dovolání v potřebném rozsahu ke své újmě již dále náležitě nekonkretizoval.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Má-li být proto, jako v posuzované věci, dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z obsahu podaného dovolání není explicitně zřejmé, od kterého konkrétního rozhodnutí, resp. od jaké ustálené praxe se má dovolací soud odchýlit. Uvedený nedostatek je nadto umocněn tou okolností, že dovolání je ve skutečnosti konstruováno na (možné) polemice s vícero dílčími otázkami, jež v poměrech projednávané věci řešil v napadeném usnesení odvolací soud.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Všechny uvedené výhrady pak samozřejmě platí i za situace, kdy se dovolatel domáhá ochrany svých základních práv.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu