ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2742.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2742/2020-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně CH. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 799 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2012, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co 142/2015-228, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co 142/2015-228, se v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje , aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského soudu v Praze.
III. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 5 799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni způsobena výše uvedená škoda představovaná náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení blíže specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy (Finančního úřadu v Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně údajného nedoplatku spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni 624 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 3. 3. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná uhradila žalobkyni 4 900 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 900 194 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co 142/2015-228, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II. změnil jen tak, že se žaloba ohledně 7,75% úroků z prodlení z částky 624 775 Kč od 3. 3. 2012 do 23. 10. 2012 zamítá, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III. potvrdil, (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 4 446 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť v předchozím průběhu řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č. j. 19 C 77/2012-33, jímž byla žaloba zamítnuta, a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Zdejší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, a rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2652/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 142/2015-179.
5. Soud prvního stupně k základu a k promlčení nároku uvedl, že z rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057, ze dne 15. 4. 2009 a z nesporných tvrzení žalobkyně plyne, že dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Náchodě týkající se spotřební daně byly pro nezákonnost zrušeny. Ze sdělení FÚ Náchod ze dne 11. 5. 2009 měl soud dále za prokázané, že na základě uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové nedošlo k navýšení základu daně z DPH o spotřební daň, a proto rozhodnutí o doměrku DPH bylo zrušeno. Z uplatnění nároku žalobkyní ze dne 30. 8. 2011 a ze dne 9. 8. 2012 a z odpovědi Ministerstva financí ze dne 28. 2. 2012 vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 238 656 567 Kč z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí u žalované, přičemž uvedla, že uplatňuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, které v odst. VI. 4) podání z 30. 8. 2011, doručeného žalované dne 2. 9. 2011, vyčíslila částkami, uhrazenými ve výši 50 000 Kč JUDr. Renatě Dobývačové, ve výši 37 097 Kč advokátu JUDr. Jiřímu Všetečkovi, ve výši 5 687 470 Kč advokátu Jiřímu Jandovi a ve výši 28 000 Kč za ekonomické a odborné poradenství. Žalovaná uplatněný nárok neuznala (písemně jej odmítla dne 28. 2. 2012) a žalobkyni žádnou částku z tohoto důvodu neuhradila. Žaloba byla podána u soudu dne 17. 10. 2012, v otevřené tříleté promlčecí lhůtě, jež začala plynout ode dne následujícího po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, tj. ode dne 21. 4. 2009. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní a odbornou pomoc byl uplatněn u ústředního orgánu státní správy dne 2. 9. 2011, přičemž v tomto podání byl nárok vyčíslen přibližně stejně jako v žalobě. Žalovaná využila celou šestiměsíční lhůtu k vyřízení nároku a v poslední den lhůty doručila žalobkyni odmítavé stanovisko. Po dobu těchto šesti měsíců promlčecí doba neběžela. K otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že žalobkyni byly vyúčtovány právní služby advokátní kanceláře Janda, Ježek a partneři a že je uhradila. Žalobkyně postupně hradila Mgr. Ježkovi odměny od 12. 1. 2011 do 11. 10. 2012, kdy převedla 4 224 685 Kč. AK Všetečka a Seifert a spol. účtovala žalobkyni za poskytnuté právní služby, aniž by blíže specifikovala, v jaké souvislosti byly její právní služby poskytnuty. Stejně tak Ing. Trtík vyúčtoval žalobkyni částku ve výši 960 Kč za zpracování znaleckého posudku bez bližší specifikace, k čemu se posudek vztahoval, Ing. Tremčinská fakturovala poskytnutí daňového poradenství za období červen-prosinec 2004, Ing. Ventura a VŠCHT účtovali žalobkyni odměnu za vypracování znaleckého posudku týkajícího se denaturace lihu a JUDr. Dobývalová fakturovala žalobkyni odměnu za poskytnutí právních služeb v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Z účastnické výpovědi K. B., jednatele žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyni byla v daňovém řízení poskytnuta právní pomoc JUDr. Dobývalovou a JUDr. Všetečkou, kteří však dle žalobkyně nebyli pro danou problematiku dostatečně odborně způsobilí, a žalobkyně se proto nakonec obrátila na Jiřího Jandu. Odměna za poskytnutou právní pomoc i daňové poradenství, která byla vyúčtována, byla ze strany žalobkyně uhrazena. Hodinová sazba Jiřího Jandy činila 500 až 600 Kč. Pokud jde o částku ve výši 4 224 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v roce 2012 Mgr. Ježkovi, šlo o souhrn fakturovaných částek podle seznamu přijatých faktur. Nejdříve byla uhrazena DPH dne 24. 7. 2009, aby ji mohl advokát odvést. Žalovaná částka je však bez DPH. Dle tvrzení jednatele žalobkyně byla Jiřímu Jandovi před rokem 2012 uhrazena záloha ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti, neboť žalobkyně v té době nedisponovala vlastním účtem. Soud podle vyúčtování právních služeb poskytnutých Jiřím Jandou žalobkyni ve věci o zaplacení DPH za období od října 2000 do října 2002 a z vyúčtování právních služeb ve věci o zaplacení spotřební daně za období od října 2000 do října roku 2002 vypracoval tabulky (obsahující datum úkonu, označení úkonu, položku advokátního tarifu, podle níž byl úkon účtován, a požadovanou odměnu včetně paušální náhrady za hotové výdaje). Z tabulek plyne, že žalobkyně takto na náhradě nákladů zastoupení ve věcech DPH požadovala za období 10-12/2000 částku 127 200 Kč, za období 1-3/2001 částku 85 800 Kč, za období 4-6/2001 částku 129 225 Kč, za období 7-9/2001 částku 102 450 Kč, za období
10-12/2001 částku 264 450 Kč, za období 1/2002 částku 97 950 Kč, za období 2/2002 částku 84 900 Kč, za období 3/2002 částku 84 450 Kč, za období 4/2002 částku 109 875 Kč, za období 5/2002 částku 79 275 Kč, za období 6/2002 částku 70 500 Kč, za období 7/2002 částku 86 700 Kč, za období 8/2002 částku 84 900 Kč, za období 9/2002 částku 117 975 Kč a za období 10/2002 částku 81 750 Kč. Z tabulek rovněž plyne, že v každé ze jmenovaných věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) porada ze dne 15. 8. 2005, 3) jednání u správce daně ze dne 30. 9. 2005, 4) porada ze dne 17. 10. 2005, 5) podání ze dne 21. 10. 2005, 6) jednání u správce daně ze dne 9. 1. 2006, 7) porada ze dne 6. 2. 2006, 8) podání ze dne 7. 2. 2006, 9) porada ze dne 6. 3. 2006 a 10) podání ze dne 14. 3. 2006. Ve věcech spotřební daně žalobkyně na náhradě nákladů zastoupení požadovala za období 10/2000 částku 145 165 Kč, za období 11/2000 částku 124 540 Kč, za období 12/2000 částku 160 350 Kč, za období 1/2001 částku 185 850 Kč, za období 4/2001 částku 150 790 Kč, za období 5/2001 částku 232 165 Kč, za období 7/2001 částku 82 540 Kč, za období 8/2001 částku 104 850 Kč, za období 9/2001 částku 148 915 Kč, za období 10/2001 částku 73 725 Kč, za období 11/2001 částku 251 290 Kč, za období 12/2001 částku 241 540 Kč, za období 1/2002 částku 231 040 Kč, za období 2/2002 částku 182 225 Kč, za období 3/2002 částku 181 165 Kč, za období 4/2002 částku 235 540 Kč, za období 5/2002 částku 161 475 Kč, za období 6/2002 částku 128 290 Kč, za období 7/2002 částku 189 600 Kč, za období 8/2002 částku 182 850 Kč, za období 9/2002 částku 238 725 Kč a za období 10/2002 částku 171 225 Kč. V každé z uvedených věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) podání ze dne 3. 11. 2004, 3) porada ze dne 15. 11. 2004, 4) porada ze dne 11. 8. 2006, 5) nahlížení ze dne 18. 8. 2006, 6) podání ze dne 15. 9. 2006 a 7) porada ze dne 28. 11. 2008. Soud prvního stupně doplnil, že tabulky neobsahují nárok žalobkyně na náhradu hotových výdajů vynaložených na zrušení jednotlivých platebních výměrů v celkové výši 279 067 Kč, neboť žalobkyně dne 14. 1. 2015 po poučení o nutnosti prokázat vynaložení jednotlivých výdajů a jejich souvislosti s odklizením nezákonných rozhodnutí vzala žalobu v rozsahu 274 840 Kč zpět. Jelikož žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsahu hotových výdajů (4 227 Kč) soud žalobu zamítl jako neprokázanou část nároku.
5.1. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby DPH soud prvního stupně uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 zjistil, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se platby DPH za období 10/2000-10/2002. Ze spisů Finančního úřadu v Náchodě týkajících se platby DPH žalobkyně za roky 2000, 2001 a 2002 soud zjistil, že se žalobkyně vyjádřila ke konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty za rok 2000, 2001 a 2002 svým podáním ze dne 21. 10. 2005, přičemž toto vyjádření je totožné ve všech třech spisech, přičemž obsahuje pouze 3 odstavce a liší se pouze označením roku. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 1. 2006 soud zjistil, že se právní zástupce zúčastnil ústního jednání u správce daně, kde byl seznámen s obsahem zpráv o daňové kontrole za období od 10/2000-10/2002. Z vyjádření ke zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 7. 6. 2006 soud zjistil, že žalobkyně podala zcela totožné podání ve třech spisech týkajících se DPH a totožné s podáním ze dne 21. 10. 2005 (rozdíl spočíval pouze v označení, že jde o vyjádření ke zprávě, nikoliv ke konceptu). Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly porady mezi právním zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, je pouze uvedeno, že se týkaly „věci vyměřené daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Náchodě“. Z odvolání ze dne 14. 3. 2006 doplněného podáním ze dne 27. 3. 2006 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala zcela totožná odvolání i doplnění odvolání proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za období od 10/2000 do 10/2002, přičemž v těchto podáních jsou měněna pouze označení platebního výměru a částka, které se platební výměr týkal.
5.2. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby spotřební daně soud uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 vyplývá, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se spotřební daně 10/2000-10/2002. Ze spisu Finančního úřadu v Náchodě týkajícího se platby spotřební daně ze strany žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne 3. 11. 2004 doplnění odvolání proti všem platebním výměrům týkajícím se spotřební daně za období od 10/2000 do 10/2002. Tato odvolání jsou zcela totožná a právní zástupce opětovně ve vzorech měnil pouze výši nedoplatku na dani a označení jednotlivých platebních výměrů. Z podání právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 9. 2006 soud zjistil, že právní zástupce za žalobkyni podal doplnění důvodů odvolání po zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly předmětné platební výměry týkající se spotřební daně změněny. Podání jsou opětovně zcela totožná, když právní zástupce pouze do vzoru dosazoval změněnou částku daňového nedoplatku a označení konkrétního platebního výměru. Spis Finančního úřadu v Náchodě neobsahuje záznam o nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, a žalobkyně proto neprokázala, že k tomuto úkonu došlo. Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly právní porady mezi zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, pouze je uvedeno, že se tyto porady týkaly „věci vyměřené spotřební daně Finančním úřadem v Náchodě“. Nárok na uhrazení nákladů právního zastoupení JUDr. Všetečkou ve výši 28 379 Kč, nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Dobývalové ve výši 50 000 Kč a nákladů daňového poradenství ze strany Ing. Tremčinské žalobkyně prokazovala fakturami. Faktury týkající se odměny JUDr. Všetečky a Ing. Tremčinské vůbec neobsahují údaj, jakých poskytnutých služeb či úkonů právní služby se týkají, a žalobkyně ani po zákonném poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní právní úkony či služby daňového poradenství měly být vykonány, a tudíž neunesla břemeno tvrzení o tom, jaké úkony či služby měly být poskytnuty, ani břemeno důkazní, že tyto úkony měly být vykonány v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. Ve fakturách týkajících se odměny JUDr. Dobývalové jsou sice uvedeny konkrétní úkony, které byly učiněny v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu, provedení těchto úkonů ovšem nebylo v řízení prokázáno a navíc účelnost nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Všetečky a JUDr. Dobývalové zpochybnil při své výpovědi sám jednatel žalobkyně, který uvedl, že tito dané problematice nerozuměli, a proto se musel obrátit na Jiřího Jandu. Co se týká nákladů znaleckých posudků prokazovaných fakturami č. 01/2011 ze dne 3. 2. 2011, č. 0006030855 ze dne 8. 7. 2003 a č. 090100 ze dne 8. 6. 2009, tak pouze v případě nákladů znaleckého posudku Josefa Trtíka bylo výpisem z účtu prokázáno, že skutečně vznikly, neboť byly uhrazeny. Přesto ze všech faktur nevyplývá, že posudky byly pořízeny v příčinné souvislosti s odklizením platebních výměrů, a žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že náklady na vypracování znaleckých posudků byly účelně vynaloženy v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů.
5.3. Soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně za částečně důvodný. Soud se zejména zabýval otázkou účelnosti nákladů vynaložených na zastupování žalobkyně advokátem Jiřím Jandou. Odhlédnout nebylo možné od skutečnosti, že všechny platební výměry byly zrušeny na základě totožné argumentace a úkony týkající se jednotlivých platebních výměrů byly zcela shodné. Soud prvního stupně se věnoval zvlášť úkonům právní služby spočívajícím v písemných podáních, v poradách a v jednáních se správcem daně. Soudu prvního stupně se jevilo spravedlivým, aby za tyto úkony právní služby stanovil sazbu mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty vypočtené součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se DPH a stejně tak součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se spotřební daně. Tento přístup soud prvního stupně považoval za spravedlivý s ohledem na skutečnost, že není účelné vytvářet větší množství podání s takřka totožným obsahem (takto uvedl k písemným podáním). Byly-li by právní porady rozděleny na časové úseky týkající se jednotlivých platebních výměrů, pravděpodobně by žádná z nich nedosahovala délky více než jedné hodiny, ale na stranu druhou právní porady jako úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), poskytnuty byly. Stejným způsobem je nutné ohodnotit jednání se správcem daně, které se týkalo všech platebních výměrů. Soud dále uvedl, že ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se DPH nepřiznal náklady za vyjádření ke konceptu zprávy o kontrole ze dne 21. 10. 2010 (pozn. správně zřejmě ze dne 21. 10. 2005), neboť toto vyjádření je zcela totožné s vyjádřením ke zprávě o kontrole ze dne 7. 2. 2006, a proto náklady na tento úkon právní služby nebyly vynaloženy účelně. Ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud nepřiznal náklady na nahlížení do spisu, které mělo proběhnout dne 18. 8. 2006, neboť žalobkyně neprokázala, že tento úkon byl proveden, a navíc tato činnost není úkonem právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu. V případě podání ze dne 15. 9. 2006 a porady ze dne 28. 11. 2008 ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud postupoval podle §7 ve spojení s §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění po 31. 8. 2006 a vycházel z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových nákladů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 jmenovaného předpisu.
6. Odvolací soud zjevně vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil s jím učiněným právním hodnocením.
6.1. Náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle OdpŠk není a nebyla založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Smysl a účel §31 OdpŠk byl stejný po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., účinné od 27. 4. 2006, a podmínky pro založení odpovědnosti tak byly též stejné (zde odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, publikovaný pod č. 234/2002 Sb., jímž byl odstavec 3 ustanovení §31 uvedeného zákona ke dni 6. 6. 2002 zrušen). V posuzovaném případě jsou předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobkyni vynaložením nákladů na právní služby advokáta uvedené konkrétně v tabulkách na str. 14 rozsudku soudu prvního stupně (kromě nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006 ve věci zrušení dodatečných platebních výměrů týkajících se spotřební daně), neboť škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti se zrušením předmětných platebních výměrů týkajících se DPH a spotřební daně a jí požadované náklady nebyly vypořádány v dotčeném řízení (§30 zákona č. 337/1992 Sb.).
6.2. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení za situace, kdy promlčecí doba začala běžet následující den po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 4. 2009, č. j. 2968/09-1300-604057, tj. dnem 21. 4. 2009, a žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované žádostí jí doručenou 2. 9. 2011. Protože žalovaná využila k projednání nároku celých šest měsíců (odmítavé stanovisko bylo žalobci doručeno 2. 3. 2012), promlčecí doba se po tuto dobu stavěla, a žaloba byla u soudu podána včas (dne 17. 10. 2012). Opakovaná argumentace žalované, podle níž promlčecí doba uplynula již 20. 4. 2012, tedy byla posouzena jako nedůvodná. Pokud žalovaná v této souvislosti poukazuje na podání žalobkyně datované 9. 8. 2012 a doručené jí 10. 8. 2012, pak je zcela přehlížena skutečnost, že tímto podáním žalobkyně uplatnila opětovně část nároku uvedeného v její žádosti z 30. 8. 2011 a navrhla smírné vyřešení věci v zájmu šetření nákladů obou stran.
6.3. Odvolací soud dále uvedl, že pokládá za spravedlivé, aby pro výpočet mimosmluvní odměny byla (s ohledem na okolnosti daného případu) tarifní hodnota určena součtem daňových nedoplatků zvlášť ve věcech DPH a zvlášť ve věcech týkajících se spotřební daně podle §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do31. 8. 2006 a §7, §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006 (v této souvislosti bylo poukázáno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009). Obstát proto nemůže argumentace žalované, že i u právních úkonů učiněných advokátem žalobkyně do 31. 8. 2006 mělo být při výpočtu odměny advokáta vycházeno z tarifní hodnoty stanovené v §10 odst. 1 a nikoliv v §8 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) pokládal za účelně vynaložené pouze náklady za zastupování žalobkyně Jiřím Jandou, jak jsou podrobně uvedeny v tabulkách a popsány na str. 14 odůvodnění napadeného rozsudku. Byť nebylo možné soudu prvního stupně přisvědčit, že žalobkyně neprokázala úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, uvedené nahlížení do spisu nebylo úkonem právní sužby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za který by advokátu žalobkyně náležela odměna. Nahlížení do 22 daňových spisů týkajících se spotřební daně trvalo od 10:45 hod. do 11:10 hod. a odvolací soud s ohledem na okolnosti případu neshledal nezbytnost a účelnost takového postupu (v této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 724/18). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně odměny advokáta za podání se zcela totožným obsahem, za porady s žalobkyní, za jednání se správcem daně, za vyjádření se z 21. 10. 2010 ke konceptu zprávy o kontrole, nákladů za zastoupení žalobkyně JUDr. Všetečkou, JUDr. Dobývalovou, za daňové poradenství s Ing. Tremčinskou i za znalecké posudky Ing. Trtíka, Ing. Ventury a VŠCHT, přičemž v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal. Odvolací soud dále uvedl, že neshledává důvod pro navýšení mimosmluvní odměny ve věci spotřební daně podle §12 odst. 1 advokátního tarifu, jak požadovala žalobkyně.
6.4. Odvolací soud neshledal ani žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit žalobkyní namítanou nestrannost v postupu soudu prvního stupně. Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v §4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a v §18 odst. 1 o. s. ř., vyjadřuje skutečnost, že všichni účastníci mají před soudem stejné (rovnocenné) postavení a že žádný z účastníků řízení nemůže být vůči ostatním jakkoliv zvýhodněn. Z toho současně pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům za řízení stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejich práv a ke splnění jejich povinností. Odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobkyni nedostalo stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejích práv jako žalované, a to i z pohledu poučení podle §118a o. s. ř., kterého se žalobkyni řádně ze strany soudu prvního stupně opakovaně dostalo. Uvedená zásada se týká procesního postavení účastníků řízení a výsledek sporu ji sám o sobě porušit nemůže (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 140/02). Porušení této zásady nemůže být obecně dáno ani tím, že je spor veden se státem (za nějž v řízení vystupuje organizační složka), od něhož soudci pobírají plat, pročež by z důvodu ekonomické závislosti neměli být schopni nestranného rozhodování.
6.5. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že je na místě žalobu zamítnout i ohledně 7,75% úroků z prodlení z žalobkyni přisouzené částky 624 775 Kč, a to za dobu od 3. 3. 2012 do 23. 10. 2012. Stát se totiž ocitá v prodlení s poskytnutím náhrady škody marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk (§517 odst. 1 věta první obč. zák. a §15 odst. 1 OdpŠk) a teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty, tj. v daném případě od 3. 3. 2012, by jej stíhala povinnost zaplatit žalobkyni též úroky z prodlení. Je však třeba přisvědčit odvolací námitce žalované, že dokud nebyly z majetku žalobkyně právní služby jejich poskytovateli uhrazeny, nemohla být v prodlení. Za situace, kdy žalobkyně nárok předběžně uplatnila 2. 9. 2011 u žalované, která mu svým stanoviskem z 28. 2. 2012 (žalobkyni doručeným 2. 3. 2012) nevyhověla, a žalobkyně na účet advokátní kanceláře Janda, Ježek & partneři uhradila částku 4 224 685 Kč teprve 11. 10. 2012 a žaloba soudu došlá 17. 10. 2012 byla žalované doručena 22. 10. 2012, pak jí stíhá povinnost zaplatit žalobkyni též úroky z prodlení z uvedené částky až ode dne 24. 10. 2012 (§489 a §563 obč. zák.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání obě strany. Žalovaná uvedené rozhodnutí napadá v rozsahu části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16), a napadené rozhodnutí je též překvapivým. Žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu výroku I. a II. a k přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v oblastech hmotného a procesního práva podle §237 o. s. ř.
8. Žalovaná konkrétně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá z důvodu přetrvávající ignorace konstantní judikatury vztahující se k určení rozhodného znění OdpŠk a advokátního tarifu ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1570/10, a prostřednictvím citace z něj na rozhodnutí, která zde byla Ústavním soudem označena za ustálenou judikaturu (konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, usnesení téhož soudu ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2647/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Žalovaná citovala pasáž z odůvodnění odvolacího soudu, v níž se měl odvolací soud věnovat otázce použitelného znění výše uvedených předpisů, a dodala, že takové vypořádání se s danou otázkou je nekompletní, nesprávné a že by se dalo pokládat za účelové. Odkázal-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, žalovaná nepokládá takový argument za dostatečný, neboť v uvedeném rozhodnutí nebyla vůbec brána v úvahu varianta, že k úhradě nákladů řízení (které byly požadovány jako škoda) došlo až po 1. 9. 2006. Závěry odvolacího soudu žalovaná pokládá za nesouladné s tím, jak byla v této věci posouzena otázka plynutí úroků z prodlení. Odvolací soud též nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Dovolací soud v dosavadním průběhu řízení vytýkal odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a instruoval jej, ve kterých ohledech je třeba rozhodnutí zdůvodnit. Přesto z napadeného rozhodnutí nadále nelze vyčíst odůvodnění postoje, který byl odvolacím soudem v daném ohledu zaujat. Žalovaná též namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž poukazuje na sdělení soudu při jednání ze dne 12. 3. 2020, z nějž dovozovala, že odvolací soud vyslyšel její dosavadní argumentaci týkající se určení rozhodného znění advokátního tarifu. Uvedené sdělení (podle názoru žalované) mohlo mít podstatný vliv na šíři její argumentace, čímž došlo k podstatnému omezení možnosti její obrany.
9. Žalobkyně v dovolání namítla, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, a ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014. V případě úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8. 2006 měly soudy vycházet z výše dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových řízeních. Soudy provedený způsob je v rozporu s čl. 36 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když podle odstavce 4 podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jakýkoliv výklad provedený mimo rámec zákona je nezákonný a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náhrady nákladů řízení ve výši 4 446 Kč (tj. 78 % z 19 x 300 Kč), žalobkyně pokládá za nesprávný, jelikož většina úkonů žalované byla v řízení učiněna před 6. 10. 2015, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 254/2015 Sb. Napadené rozhodnutí, co se týká výroku II., žalobkyně pokládá za přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda lze přiznat náhradu tzv. paušálních nákladů podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ze dne 23. 9. 2015, která nabyla účinnosti dne 6. 10. 2015, za úkony před nabytím účinnosti vyhlášky č. 254/2015 Sb. Pokud odvolací soud zamítl žalobu ohledně 7,75% úroků z prodlení z žalobkyni přisouzené částky 624 775 Kč, a to za dobu od 3. 3. 2012 do 23. 10. 2012, hodnotil nesprávně provedené důkazy. Jak zjistil soud prvního stupně, celková požadovaná částka byla splacena postupně od 12. 2011 až do 11. 10. 2012, přičemž do 30. 12. 2011 bylo žalobkyní uhrazeno 1 300 284 Kč, a žalovaná tedy byla k 3. 3. 2012 v prodlení minimálně s touto částkou. Odvolací soud provedené důkazy k prodlení žalované nesprávně hodnotil v rozporu s ustanovení §132 o. s. ř. a k tíži žalobkyně a tím porušil její právo na spravedlivý proces.
10. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že námitky žalobkyně nenaplňují požadavky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Co se týká stanovení výše tarifní hodnoty, zopakovala žalovaná svůj argument, podle kterého měl být v dané věci aplikován advokátní tarif ve znění účinném od 1. 9. 2006, a výše tarifní hodnoty měla být stanovena na základě §10 odst. 1 advokátního tarifu. Je-li tento předpoklad správný, stává se veškerá argumentace žalobkyně obsažená v bodě III. A) dovolání bezpředmětnou. Pokud žalobkyně v bodě III. B) dovolání polemizuje o použitelnosti vyhlášky č. 254/2015 Sb., stačí poukázat na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V bodě III. C) dovolání není napadáno posouzení právních otázek, ale hodnocení konkrétních důkazů. Žalovaná tudíž navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Pakliže dovolání žalobkyně směřuje i do výroků o nákladech řízení, nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislý výrok) zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným.
16. Dovolání žalobkyně není přípustné ani ve zbylém rozsahu. Pokud bylo namítáno, že soudy nižších stupňů nerespektovaly rozhodovací praxi dovolacího soudu (jeho rozsudky ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, a ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014), postačí poukázat na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tj. rozsudek ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, kde již bylo konstatováno, že „rozhodnutí soudu prvního stupně je vystavěno na odlišném základu oproti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009. Nejvyšší soud v posledně zmíněném judikátu uvedl obecný způsob stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdežto soud prvního stupně přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícímu se k nahrazování nákladů řízení, a to účelnosti.“ Jestliže se odvolací soud v dalším průběhu řízení ztotožnil s právním hodnocením, které v tomto ohledu učinil soud prvního stupně, není jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ani s dalšími žalobkyní uváděnými rozhodnutími, která obsahují shodné právní hodnocení. Míní-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, jedná se o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, kterou přípustnost dovolání založena být nemůže, neboť přípustnost dovolání podle §237 je spojena výhradně s právními otázkami.
17. Dovolání žalobkyně tudíž bylo dovolacím soudem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
18. Co se týká dovolání žalované, shledal jej dovolací soud přípustným, a to již z důvodu, že odvolací soud nedostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu týkajícího se náležitostí odůvodnění rozhodnutí, a jeho rozhodnutí tedy spočívá též na vyřešení otázky procesního práva týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
19. Již v prvním rozhodnutí v této věci dovolací soud konstatoval, že: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se opomněl věnovat otázce týkající se použití různých časových znění právních předpisu (konkrétně advokátního tarifu a OdpŠk) při výpočtu škody podle §31 OdpŠk v závislosti na okolnosti, kdy poškozenému škoda fakticky vznikla. Stejný nedostatek dovolací soud vytknul též následnému rozhodnutí odvolacího soudu, a je tedy s podivem, že odvolací soud nyní (v odůvodnění napadeného rozsudku) jednoduchý pokyn dovolacího soudu opětovně oslyšel.
20. Aby dovolací soud předešel jakýmkoliv dalším pochybnostem, konstatuje, že neopomenul (nyní ani dříve) zmínku obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle níž smysl a účel §31 OdpŠk se v důsledku novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. nezměnil. Uvedeným tvrzením nemohl být pokyn dovolacího soudu vypořádán, a to již z důvodu, že stejné konstatování bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud jej dostatečným již dříve neshledal, neboť zopakoval pokyn k řádnému odůvodnění rozhodnutí v otázce týkající se použití různých časových znění OdpŠk. Znění §31 OdpŠk s účinností od 27. 4. 2006 doznalo (nikoliv zanedbatelných) změn, a měl-li odvolací soud za to, že odlišná znění nemohla mít vliv na projednávanou věc, měl tento svůj názor řádně odůvodnit. Přesvědčivosti rozhodnutí odvolacího soudu nepřispívá ani poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, který (vzhledem k době vydání několik let před účinností zákona č. 160/2006 Sb.) stěží může podávat vodítko k aplikaci později změněného zákonného ustanovení. Obdobná je situace ohledně vysvětlení užití konkrétního znění advokátního tarifu, neboť odvolací soud ani k tomuto neuvedl ničeho nového oproti svému předchozímu rozhodnutí.
21. Žalovaná uvedla relativně srozumitelnou argumentaci, na základě níž požaduje aplikaci OdpŠk ve znění účinném od 27. 4. 2006, resp. advokátního tarifu ve znění od 1. 9. 2006, a to s ohledem na okamžik zaplacení odměny za právní zastoupení ze strany žalobkyně jejímu advokátovi. Odvolací soud bezesporu musí být s to odůvodnit, z jakého důvodu pokládá argumentaci týkající se použití různých časových znění právního předpisu za předmětnou či nikoliv. Úvaha ohledně časového znění použitých právních předpisů, spadající do aplikace obyčejného práva, tedy měla být učiněna.
22. Dovolání bylo vzhledem k výše uvedenému shledáno důvodným.
V. Závěr
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a v závislém výroku II. a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Dovolací soud k návrhu žalované přistoupil k postupu podle §243e odst. 3 o. s. ř., a nařídil tak, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, neboť podmínky pro tento výjimečný postup (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014) byly naplněny. Odvolací soud při rozhodování opakovaně nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu a současně v řízení učinil závažné vady spočívající v nedostatku odůvodnění svých rozhodnutí. Existuje tak dostatečně konkrétní a podložená obava, že senát odvolacího soudu, který věc doposud projednával, není schopen provést řízení a věc projednat a rozhodnout o ní zákonu odpovídajícím způsobem v přiměřené době.
25. Odvolací soud dostatečně nevyhověl pokynu zdejšího soudu uvedeného v jeho předchozím rozhodnutí, podle nějž se měl vypořádat s námitkami žalované týkající se použití různých časových znění advokátního tarifu a OdpŠk tak, aby jeho právní závěry byly způsobilé případnému přezkumu ze strany soudu dovolacího. Uvedený pokyn tak pro soud platí i nadále. Jinými slovy řečeno, odvolací soud se bude zabývat v úvahu připadajícími zněními uvedených předpisů a uvede, které okolnosti a z jakých důvodů pokládá za významné pro aplikaci konkrétního znění zmíněných právních předpisů.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu