ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2820.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2820/2020-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované a) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČ: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a žalované b) České správě sociálního zabezpečení , IČ: 00006963, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o žalobě na umožnění euthanasie a o zaplacení částky 8 196 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 30/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, č. j. 8 Co 457/2020-24, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 8 Co 457/2020-24, potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 C 30/2020-13, kterým Okresní soud v Prachaticích rozhodl o částečném zastavení řízení v části týkající se žaloby žalobce o umožnění euthanasie.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze parafrázoval znění §237 o. s. ř., ale nepředložil dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného a/nebo procesního práva, na níž by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nebo která by měla být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Žalobce v posuzovaném dovolání vychází z předpokladu, že odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vyslovení místní nepříslušnosti a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Otázkou místní příslušnosti se však odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nikterak nezabýval. Vycházeje z právě uvedeného mylného závěru žalobce namítá, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce nadto při vymezení přípustnosti dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř. s uvedením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena, ale dle přesvědčení žalobce má být dovolacím soudem v daném případě vyřešena jinak, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) - že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 5/2013, odstavce 11; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
To však nic nemění na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V opačném případě by pro podání „bezvadného“ (z hlediska podmínky §241a odst. 2 o. s. ř.) dovolání postačilo, aby dovolatel u jakéhokoliv tvrzeného pochybení odvolacího soudu uvedl, že jím bylo zasaženo do základních práv dovolatele. Dovolatel (resp. jeho advokát) by se tak vůbec nemusel zabývat judikaturou Nejvyššího soudu a zkoumat, zda bylo tvrzené pochybení odvolacího soudu uvedenou judikaturou již řešeno. Nebyl by tak splněn účel ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., kterým je mimo jiné regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
Dovolací soud k tomuto dále pro úplnost dodává, že je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil pro daný případ jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Žalobce, vycházeje rovněž z výše uvedeného mylného předpokladu, že dovoláním napadené rozhodnutí řeší otázku místní příslušnosti, dále vymezuje přípustnost tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil.
Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání však není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani námitka, kterou žalobce uplatňuje vadu řízení (tvrzená absence výzvy k doplnění žaloby o tvrzení, ze kterých žalobce dovozuje místní příslušnost Okresního soudu v Prachaticích, ačkoli otázka místní příslušnosti nebyla předmětem řízení). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.), neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu