ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2988.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2988/2021-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci nejasného podání žalobce P. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti žalovaným: 1 ) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) Česká republika – Nejvyšší soud , se sídlem v Brně, Burešova 571/20, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 243/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2021, č. j. 11 Co 63/2021-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a žalovaná 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil k odvolání žalobce usnesení Okresního soudu v Opavě (soudu prvního stupně) ze dne 25. 1. 2021, č. j. 16 C 243/2020-34, kterým bylo v dané věci zastaveno řízení a rozhodnuto o tom, že se žalovaným „nepřiznává“ právo na náhradu nákladů řízení.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal neúplným podáním přiměřeného zadostiučinění ve výši 12 003 000 Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce podané dovolání sepsal nejprve sám. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.
Posuzované dovolání (doplněné za pomoci ustanoveného advokáta) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod (otázku) nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (uvádí-li, že „napadené rozhodnutí nemá předobraz v rozhodovací činnosti dovolacího soudu“), musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Dlužno též stručně doplnit, že od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání není budována na principu otázek „zásadního právního významu“.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( …) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu