ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3066.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3066/2020-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní společnost „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00535605, se sídlem v Ostravě Mariánskohorská 389/58, a b) M. Ch., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 400/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 53 Co 291/2019-486, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, č. j. 42 C 400/2013-313, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 18 110 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce b) domáhal zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Výše uvedených částek se žalobci domáhají z titulu odčinění nemajetkové újmy a náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 39 C 473/92, následně 30 C 139/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně a) jako odčinění nemajetkové újmy žádá částku 280 000 Kč, žalobce b) částku 380 000 Kč, žalobkyně a) dále žádá odškodnit škody majetkové zapříčiněné nemožností disponovat nemovitými věcmi, které byly předmětem posuzovaného řízení, která se velmi negativně promítla do jejího podnikání.
Soud prvního stupně v průběhu řízení žalobkyni a) opakovaně vyzýval k doplnění žalobních tvrzení ve vztahu k požadavku na náhradu škody, žalobkyně a) postupně upřesnila, že žádá 9 600 000 Kč, které investovala do rekonstrukce nemovitostí a projektové dokumentace po jejich koupi v roce 1991, 1 800 000 Kč pro nemožnost realizovat dostavbu při obdržení plnění nejméně 45 % hodnoty projektu. Dostavbu realizoval žalobce b) zvlastních prostředků a byla mu za to uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Dále žalobkyně a) žádá 4 400 000 Kč z toho důvodu, že v důsledku soudního sporu nebyl žalobkyni poskytnut úvěr ani nemohla čerpat příspěvky Českomoravské záruční a rozvojové banky a došlo ke zmaření dotace ve výši 1 000 000 Kč. Dále žádá 930 000 Kč proto, že nemohla nemovitostmi ručit za úvěry ze smluv uzavřených v roce 1994 a 1996 a musela hradit ručitelům za úvěry smluvní odměny.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou města Ostravy proti žalobkyni a) zastoupené žalobcem b) dne 25. 11. 1992 o určení neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví k domu a pozemku. Poslední rozhodnutí ve věci, usnesení o zastavení odvolacího řízení, nabylo právní moci 24. 10. 2011. Průběh posuzovaného řízení odvolací soud popsal v bodě 7 svého rozhodnutí.
Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení trvající 18 let a 11 měsíců bylo řízením nepřiměřeně dlouhým. Ve vztahu k žalobci b) však dospěl k závěru, že není ve věci aktivně legitimován, neboť účastníkem posuzovaného řízení nebyl. Ohledně práva na odčinění nemajetkové újmy žalobkyně a) shledal soud prvního stupně důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, neboť promlčecí lhůta pro předběžné uplatnění nároku u žalované uplynula dne 24. 4. 2012, přičemž žalobkyně a) nárok uplatnila u žalované až 16. 5. 2012 a u soudu 4. 10. 2013.
Ohledně uplatněných nároků na náhradu škody dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům. Ve vztahu k částce 9 600 000 Kč za investice do nemovitostí po jejich koupi v roce 1991, žalobkyně netvrdila, jak takto tvrzená škoda souvisí s nepřiměřenou délkou řízení. Ohledně částky 1 800 000 Kč představující plnění 45 % hodnoty projektu výstavby objektu a 100 000 Kč nákladů dostavby z prostředků žalobce b), podle žalobních tvrzení šlo o částky vynaložené či nevyplacené v roce 1993, a nemohly tudíž souviset s nepřiměřenou délkou řízení zahájeného 25. 10. 1992. Ostatně ze žalobních tvrzení se podává, že za příčinu škody považuje žalobkyně především podání žaloby městem Ostrava, které není nesprávným úředním postupem orgánu státu. Pokud dále žalobkyně nárokovala odškodnit neposkytnutí úvěru ve výši 4 400 000 Kč a zmaření dotace ve výši 1 000 000 Kč, ani přes procesní poučení nedoplnila skutková tvrzení o příčinné souvislosti těchto částek s délkou posuzovaného řízení. Pokud své poškození dále spatřovala v rozsahu částky 930 000 Kč, kterou musela zaplatit ručitelům za úvěry, ve vztahu k nimž nemohla ručit spornými nemovitostmi, podle jejích tvrzení šlo o úvěry ze smluv uzavřených v letech 1994 a 1996, u nichž opět nelze dovodit příčinnou souvislost s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením.
Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ohledně aktivní věcné legitimace žalobce b) odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž sice může nastat situace, kdy další osoby v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému (společnosti) rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je to však nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení by nepociťovaly, příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou utrpěnou těmito osobami je přerušena jejich vztahem k primární poškozené. Od tohoto vztahu, a nikoli od nesprávného úředního postupu, pak svoji újmu odvozují.
Ve vztahu k námitce promlčení, která dle žalobkyně a) byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud rovněž s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že zásadně neodporuje dobrým mravům, pokud někdo namítá promlčení práva uplatňovaného proti němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se ze zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které je včas neuplatnil. Jestliže by výkon práva namítat promlčení byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka a tedy výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně a) neuvedla jedinou skutečnost, která jí bránila ve včasném uplatnění nároku, zároveň neuvedla žádné skutečnosti, které by i jen nepatrně nasvědčovaly šikanóznímu postupu žalované vůči ní. Zákonná úprava délky i běhu promlčecích lhůt platí bez rozdílu pro všechny účastníky občanskoprávních vztahů, zásah do práva namítat promlčení v podobě jeho odepření pro rozpor s dobrými mravy proto může nastat jen v případech velmi výjimečných, o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky směřované do procesního postupu soudu prvního stupně ve vztahu k navrženým důkazům týkajícím se náhrady škody, které nebyly provedeny. Soud prvního stupně v průběhu řízení žalobkyni a) opakovaně poučoval o její povinnosti tvrzení ve vztahu k jednotlivým nárokům, poprvé již usnesením ze dne 28. 12. 2015 (čl. 132 spisu), následně znovu při jednání 12. 9. 2017 (tedy čtyři roky po zahájení řízení), přičemž k doplnění žalobních tvrzení s odkazem na §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žádal specifikovat žalobní požadavky ke každé majetkové škodě co do vzniku, výše a příčinné souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení. K doplnění skutkových tvrzení poskytl žalobkyni lhůtu 60 dnů a k její žádosti ji prodloužil, přesto se mu odpovídajících konkrétních tvrzení k jednotlivým nárokům nedostalo. Pokud při takové absenci tvrzení, jaká v této věci panovala, soud prvního stupně neprovedl některé z navrhovaných důkazů, nepochybil. Nebylo namístě prokazovat něco, co není náležitě tvrzeno.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být vyřešena jinak. Jde o otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to naplnění podmínek vzniku odpovědnosti a aktivní legitimace žalobce v případě způsobení škody. Dále dovolatelé uvádějí otázku, která je v judikatuře soudů řešena různorodě, a na které závisí posouzení konkrétního případu, a to uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že 1) odvolací soud nesprávně posoudil aktivní legitimaci žalobce b), neboť nevzal v potaz všechny relevantní skutečnosti, a to zejména skutečnost, že se v konkrétním případě jedná o obchodní korporaci osobní, u níž je vztah mezi fyzickou a právnickou osobou odlišný od obchodní korporace kapitálové; 2) odvolací soud se nedostatečně zabýval tím, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy; 3) odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, i když však žalobci své tvrzení několikrát doplnili, přesto soud neprovedl všechny jimi navrhované důkazy, čímž řízení zatížil jinou vadou.
Ohledně aktivní věcné legitimace žalobce b) namítá, že soud měl zohlednit jeho rozsahu ručení ve veřejné obchodní společnosti. Právo na odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem není omezeno pouze na účastníky řízení, ale přísluší každému, jemuž újma vznikla. Posuzované řízení mělo vliv na majetek žalobkyně a) a v tomto důsledku mělo vliv i na majetek žalobce b), tudíž nemajetková újma vznikla oběma žalobcům. Namítá též, že soud prvního stupně jej o právním názoru soudu na aktivní věcnou legitimaci nepoučil.
S argumentací žalobkyně a) ohledně vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud vypořádal pouze v obecné rovině. Vzhledem k tomu, že město Ostrava zapříčinilo podáním žaloby nemožnost nakládání s nemovitými věcmi, a ke skutečnosti, že soudní řízení trvalo bezmála 19 let, je přepjatým formalismem, pokud bylo přihlédnuto k námitce promlčení, která byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Stát má chránit práva jednotlivců, a to i v případě, kdy je sám poškodil a zapříčinil tak vznik nároku na náhradu škody. Z těchto důvodů je legitimní, aby právní jistota ustoupila ochraně práv žalobců.
Žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem v posuzovaném řízení podalo město Ostrava, přičemž tato žaloba byla posléze zamítnuta. Podání žaloby zapříčinilo zastavení stavebního řízení, přičemž tímto vznikla rovněž škoda nemožností čerpat poskytnuté finanční prostředky. Ohledně příčinné souvislosti dovolatelé namítají, že pokud by řízení bylo skončeno v přiměřené době, tvrzená škoda by dovolatelům nevznikla. Podáním žaloby bylo omezeno vlastnické právo žalobců tím, že nemohli nakládat s nemovitými věcmi. Tato omezení jim způsobila škodu, u níž je zřejmé, že vztah příčinné souvislosti je naplněn.
Svá tvrzení žalobci k výzvám soudu opakovaně doplnili. Uvedli, že okolnosti ohledně nemožnosti nakládání s předmětnými nemovitými věcmi jsou zaznamenány v odkazovaných spisech Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Žalobci opětovně žádali soud, aby si tyto spisy vyžádal, avšak soud tak neučinil a žalobci sami do nich nahlížet nemohli. Doplňovat svá tvrzení tak mohli pouze obecným způsobem. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, přičemž namítají, že pokud soudy založily svá rozhodnutí na neunesení důkazního břemene, aniž by provedly žalobci navrhované důkazy, postupovaly v rozporu s uvedenými rozhodnutími.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace žalobce b) dovolatelé pomíjí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Nejvyššího soudu ohledně práva právnických osob na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. ESLP ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku ze dne 6. 4. 2000, stížnost č. 35382/97, §35, uvedl: „[i]materiální újma právnické osoby může zahrnovat prvky více či méně ‚objektivní‘ a ‚subjektivní‘. Mezi tyto prvky patří pověst společnosti, ale také nejistota v plánování rozhodování, problémy způsobené vedení společnosti a konečně též, i když v menším měřítku, úzkost a nepříjemnosti pociťované členy vedení společnosti. Imateriální újma tak může spočívat v prodlužované nejistotě či značných nepříjemnostech, i kdyby se měly týkat jen správy každodenních záležitostí společnosti.“ Na tuto judikaturu navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009: „U právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají.“
Právě vzájemné propojení právnické osoby (obecně) s osobami fyzickými vedlo k tomu závěru, že újma působená nepřiměřenou délkou řízení vzniká přímo právnické osobě. Pokud nyní dovolatelé na základě totožného argumentu, tedy blízkého vztahu mezi fyzickou osobou a určitou skupinou právnických osob (osobních společností), dospívají k závěru, že nemajetková újma vzniká nikoliv pouze právnické osobě, ale též fyzické osobě, která je jejím členem, popírají tím výše uvedené závěry ustálené judikatury, z níž naopak plyne, že v této situaci obecně (tedy u všech právnických osob, včetně osobních společností) vzniká újma přímo osobě právnické. Naopak případná újma vznikající osobě fyzické není újmou přímo související s nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž újmou odvozenou, a tudíž se zde uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, na nějž dovolatele odkázal odvolací soud. Nejde tudíž o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, přičemž odvolací soud danou otázku vyřešil v souladu s touto judikaturou. Daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k otázce vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, dovolatelé přípustnost dovolání vymezují tak, že daná otázka je v judikatuře soudů řešena různorodě. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání však neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Měli-li dovolatelé na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, dle nějž je daná otázka v judikatuře dovolacího soudu rozhodována rozdílně, pak řádné vymezení přípustnosti dovolání u tohoto předpokladu vyžaduje, aby odkázali na vzájemně protichůdnou judikaturu dovolacího soudu, což v dovolání nečiní. Danou otázkou se dovolací soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval, přičemž závěry této judikatury shrnul např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018. Dovolatelka a) jako důvody, proč by daná námitka měla být posouzená jako rozporná s dobrými mravy, uvádí pouze předmět posuzovaného řízení a délku posuzovaného řízení, avšak shodně jako v odkazované věci neuvádí žádné důvody, které by jí bránily své právo uplatnit včas. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
U námitek dovolatelů k závěru soudů nižších stupňů o neunesení břemene tvrzení ohledně příčinné souvislosti se dovolatelé nikterak nezabývali otázkou přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolateli namítaná rozhodnutí řešící otázku unesení důkazního břemene se na nyní posuzovanou věc nevztahují, neboť soud prvního stupně své rozhodnutí ve vztahu k tvrzeným škodám nepostavil na tom závěru, že by dovolatka a) neunesla břemeno důkazní, nýbrž ve vztahu k některým tvrzeným škodám již z daných tvrzení dospěl k závěru, že i kdyby tato tvrzení byla dokázána, nebyla by dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a tvrzenými škodami, a u některých tvrzených škod dovolatelka ani po výzvách soudu nikterak nevysvětlila, jakým způsobem tyto tvrzené škody souvisejí s nepřiměřenou délkou řízení. Za takové situace tedy nebylo možným přistoupit k dokazování, neboť nebylo konkretizováno, co by se dokazovat mělo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu