ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3232.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3232/2020-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 127 598 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 2/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 59 Co 69/2020-295, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 7. 2020, č. j. 59 Co 69/2020-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po rozšíření žaloby) domáhal zaplacení 127 598 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým správním řízením, jehož předmětem bylo odstranění pevné překážky z účelové komunikace. Řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2013 u Obecního úřadu Vlachovice, pravomocně skončilo dne 11. 7. 2018 a navazovalo na něj soudní řízení správní vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 111/2018, o němž ke dni rozšíření žaloby nebylo rozhodnuto (dále jen „posuzované řízení“).
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 2/2018-253, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 49 472,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 50 402,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 7. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku II ohledně částky 12 955 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 7. 2018 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu jej ve výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 37 447,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 7. 2018 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), zamítl žalobu o zaplacení dalších 27 723 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 12 955 s příslušenstvím, a v němž zamítl žalobu o zaplacení částky 27 723 Kč, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že při posouzení otázky, která organizační složka má v uvedeném řízení vystupovat jménem státu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované např. jeho rozsudky ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, či ze dne 31. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016. Namítala, že žalobce v žalobě požadoval odškodnění pouze za správní řízení, nikoli i za navazující soudní řízení správní, a za stát proto mělo vystupovat Ministerstvo dopravy.
Uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Podle konstantní judikatury je-li na posuzované správní řízení aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“, řízení vedené před správními orgány a soudy je třeba posuzovat jako jeden celek a v odškodňovacím řízení bude za stát vystupovat Ministerstvo financí podle §6 odst. 3 zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020. Na určení organizační složky státu přitom nemůže mít vliv okolnost, zda se žalobce domáhá zadostiučinění pouze za část řízení, příp. za kterou, či za řízení celé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 , usnesení Nejvyššího sodu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3324/2019). Jestliže tedy za situace, kdy odvolací soud na posuzované správní řízení aplikoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jednal s Ministerstvem financí, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nadto dovolatelka přehlíží, že usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2020 byla připuštěna změna žaloby a předmětem řízení se stal nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za období od 1. 8. 2013 do 9. 7. 2019, tedy i za část soudního řízení správního, které ke dni 9. 7. 2019 nebylo skončeno. Je přitom věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013).
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu