ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.331.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 331/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce L. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 6 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 Co 195/2020-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2019 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody, konkrétně ušlého zisku, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla být způsobena v důsledku trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2011, a to ve výši 6 000 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 C 8/2019-148, rozhodl tak, že se žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6 000 000 Kč, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce, soudní exekutor Exekutorského úřadu v XY, byl v období od 11. 11. 2009 do 11. 4. 2016 trestně stíhán pro spáchání trestného činu podvodu formou pomoci a trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, přičemž uvedené trestní řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2011, skončilo zproštěním obžaloby. V uvedeném období bylo proti žalobci vedeno celkem 6 trestních a 9 kárných řízení. Předmětnou žalobou uplatňoval žalobce nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 6 000 000 Kč za dobu od roku 2012 do roku 2017, neboť trestní stíhání mělo negativní vliv na chod a rozvoj jím vedeného exekutorského úřadu. Žalobce založil výpočet ušlého zisku na hypotetickém modelu, vycházel z poklesu průměrného zisku a poklesu prováděných exekucí ve srovnání s pravidelným během věcí v době před zahájením trestního stíhání a odkazoval na obecnou analýzu problematiky exekučního prostředí vypracovanou žalovanou, z níž vyplývá průměrný roční příjem exekutora v ČR v letech 2013 - 2014 po zdanění ve výši cca 3 000 000 Kč. Žalobce v roce 2012 uváděl čistý zisk 2 611 098 Kč, a proto požadoval náhradu ušlého zisku ve výši 1 000 000 Kč za každý rok v uvedeném období.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům, shodným se soudem I. stupně. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je dána tehdy, jsou-li kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody; je přitom na žalobci, aby existenci těchto podmínek tvrdil a prokázal. V posuzovaném případě byla splněna první z uvedených zákonných podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí dle §8 odst. 1 OdpŠk, avšak zbývající dvě podmínky, tedy prokázání vzniku škody (ušlého zisku) a příčinná souvislost mezi vznikem škody (ušlého zisku) a vydáním nezákonného rozhodnutí, prokázány nebyly. Odvolací soud konstatoval, že ušlý zisk nelze stavět na hypotéze, musí být konkrétně specifikován a prokázán, pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu nepostačuje, a proto se žalobci nepodařilo konkrétní ušlý zisk tvrdit a prokázat, neboť trval na jeho vyčíslení založeném na pouhé pravděpodobnosti a hypotéze. K závěru o neprokázání existence třetí podmínky pro vznik odpovědnosti žalované dle OdpŠk odvolací soud uvedl, že přímá příčinná souvislost mezi tvrzeným ušlým ziskem a předmětným trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím) nebyla prokázána, neboť (jak tvrdil sám žalobce v žádosti o odškodnění z října 2016) tvrzený ušlý zisk byl způsoben kumulací více trestních a kárných řízení a pokles žalobcových příjmů byl způsoben také tím, že neprovedl elektronizaci exekutorského úřadu a že neměl zkušené zaměstnance. Příčinná souvislost mezi tvrzeným ušlým ziskem a předmětným trestním stíháním nadto zjevně není dána za dobu od dubna 2016 do konce roku 2017, neboť trestní řízení bylo v dubnu 2016 pravomocně skončeno. S ohledem na absenci předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu dle OdpŠk odvolací soud uzavřel, že je žaloba nedůvodná, a zamítavý rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dle názoru dovolatele nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to stanovení ušlého zisku soudního exekutora pro účely náhrady škody dle OdpŠk. Dovolatel v tomto směru namítá, že specifická profese soudního exekutora vylučuje možnost prokázání konkrétní výše ušlého zisku, neboť se jedná o osobu nepodnikající na základě rámcových obchodních smluv, která by mu zajišťovala pravidelný odbyt a zakázky, a proto se domnívá, že ušlý zisk exekutora by mělo být možné stanovit hypoteticky. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, spočívající v užití hypotetického ušlého zisku namísto prokázaného ušlého zisku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008. Konečně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že otázka určení ušlého zisku, při srovnání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2121/2010, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel se ve svém dovolání zaměřil výhradně na polemiku s názorem odvolacího soudu týkající se neprokázání vzniku škody v podobě ušlého zisku jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk. Na dovolatelem vymezených otázkách však rozhodnutí odvolacího soudu nestojí výlučně. Jestliže obstál další důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, a to neprokázání příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem a vydáním nezákonného rozhodnutí, proti kterému dovolatel v dovolání nikterak nebrojí, není pak žádný další dovolací důvod s to naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení dovolatelem vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že se ve své judikatuře otázkou náhrady škody v podobě ušlého zisku dle OdpŠk opakovaně zabýval. Vždy přitom dospěl k jednotnému závěru, že při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Na uvedených závěrech Nejvyššího soudu nezměnila ničeho ani skutečnost, že se jednalo o vznik škody v podobě ušlého zisku podnikajících (fyzických nebo právnických) osob, při jejichž výkonu činnosti zpravidla nedochází k uzavírání rámcových obchodních smluv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1577/2020).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu