ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2121.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2121/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ústavu práva a právní vědy, občanského sdružení, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, IČ 22678786, zastoupeného JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 40, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování: Praha 4, náměstí Hrdinů 3, o zaplacení částky 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 200/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, takto:
I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 5. 2009, č.j. 4 C 200/2006-120, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 475.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení p. a. od 21. 10. 2003 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 7.987,- Kč k rukám advokáta žalobce, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 375.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení p. a. od 21. 10. 2003 do zaplacení.
Vyšel ze zjištění, že dne 10. 4. 2003 byl přípravným výborem žalobce podán návrh na registraci občanského sdružení s názvem Ústav práva a právní vědy. Podle pozdějšího konstatování Nejvyššího správního soudu byly v daném případě splněny zákonné podmínky pro registraci spolku a pokud byla žalovaná v této věci nečinná, soud jí uložil vyznačit den registrace 20. 5. 2003 .
Dále vzal za prokázané, že svědci D. T., Mgr. S. T., R. Š. a JUDr. Z. R. přislíbili na základě jednání s přípravným výborem žalobce, že mu poskytnou sponzorský dar celkem ve výši 850.000,- Kč, všichni potenciální sponzoři však podmínili tento dar registrací sdružení a vzhledem k tomu, že tehdy registrováno nebylo, od svého úmyslu odstoupili dopisy ze dne 21. 7. 2003, 30. 6. 2003, 16. 10. 2003 a 20. 10. 2003.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda lze postup žalobce subsumovat pod pojem nesprávný úřední postup, případně nezákonné rozhodnutí, přičemž zaujal názor, že žalovaný skutečně pochybil, když na základě podané přihlášky žalobce nezaregistroval, ač tak učinit měl a mohl. Dospěl k závěru, že žalobci skutečně vznikla škoda ve formě ušlého zisku, o který by se jeho majetek rozšířil, kdyby žalovaná řádně konala s tím, že všichni svědci potvrdili, že kdyby tak činila a žalobce zaregistrovala, poskytli by mu slíbené finanční prostředky. Zaujal názor, že tím byla prokázána i příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Vyslovil závěr, že všichni svědci skutečně měli úmysl darovat žalobci finanční prostředky a příslib, který o tom učinili, posoudil jako darovací smlouvu s odkladnou podmínkou vzniku sdružení, od níž však řádně odstoupili pro nemožnost plnění neexistujícímu subjektu, resp. subjektu, který v té době nebyl zaregistrován.
Zabýval se též námitkou promlčení a v případě dvou nároků, tj. ohledně částky 250.000,- Kč, kterou přislíbil svědek T. a 125.000,- Kč, kterou měla poskytnout svědkyně T., ji shledal opodstatněnou, proto žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve zbývající části ji vyhověl s odkazem na ustanovení §3 a §30 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Věc posoudil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, 26, 30 zákona č. 82/1998 S. a §1, 5 odst. 1 a 17 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech.
Odvolací soud nejdříve podrobně zdůvodnil skutkový závěr, z něhož plyne existence dvou samostatných subjektů, činných jednak pod názvem „Ústav práva a právní vědy, o.p.s.“ vzniklý zápisem do rejstříku obecně prospěných společností dne 7. 1. 2005 a další subjekt Ústav práva a právní vědy, občanské sdružení, zaregistrované u Ministerstva vnitra ke dni 10. 4. 2003. K tomuto závěru přičinil pak své hodnocení, podle něhož žalobce existuje pouze formálně a činnost, kterou zamýšlel konat formou obecně prospěšné činnosti, fakticky realizuje druhý subjekt, totiž Ústav práva a právní vědy, obecně prospěšná společnost vzniklá dnem 7. 1. 2005. Tím se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce směřujícím proti nedostatku subjektivity žalobce.
I při souběžné existenci těchto subjektů se shodným předmětem činnosti pak odvolací soud dovodil, že tato činnost není zaměřena k dosažení zisku, nýbrž pro plnění úkolů obecně prospěšných společností. Z toho odvolací soud dovodil, že u takovýchto subjektů zisk, resp. ušlý zisk , jako újma spočívající v tom, že u poškozeného nedoje v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, jak má na zřeteli ustanovení §442 o. z. a §32 zákona č. 82/1998 Sb ., je v zásadě pojmově vyloučen .
Dále odvolací soud zaujal závěr, že v daném případě nebyly mezi žalobcem a potenciálními sponzory uzavřeny žádné sponzorské smlouvy , když tyto osoby teprve uvažovaly o tom, že určité finanční prostředky žalobci na zamýšlenou činnost poskytnou. Dokonce ani poté, co žalobce byl registrován, žádný z údajných potenciálních sponzorů neposkytl žádný sponzorský dar žalobci a neposkytl jej ani následně vzniklé obecně prospěšné společnosti Ústavu práva a právní vědy, která fakticky vykonává činnost. Uzavřel, že žalobci nevznikla a ani nemohla vzniknout tvrzená škoda, která by byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu , proto žalobu i ve zbývající části zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle dovolatele není zákonem vyžadováno, aby napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato podmínka je vyžadována pouze u rozhodnutí specifikovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 1 o. s. ř.
V této souvislosti vytýkal odvolacímu soudu pochybení ve smyslu poučovací povinnosti podle §3, 5 o. s. ř. , když účastníkům poskytl nesprávné poučení o možnosti podat dovolání podmíněné tvrzením o existenci otázky zásadního významu. Takové znění nebylo namístě, ježto zamítavý výrok odvolacího soudu byl výrokem měnícím, proti němuž bez dalšího je dovolání přípustné.
Tvrdil dále, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř . ve spojení s ust. §237 ost. 1) písm. a) o.s.ř. Z hlediska tohoto důvodu napadá dovolatel zejména závěr odvolacího soudu ohledně propojení či identitě dovolatele a Ústavu práva a právní vědy, o. p. s. a dále pak závěr o nedostatečně prokázané vůli potencionálních sponzorů poskytnout sponzorské dary.
Dále dovozoval existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , a to pokud se zejména o interpretaci pojmů ušlý zisk a podmínek jeho vzniku a pravidelný běh věcí v objektivním právu. V dovolání důrazně konstatoval, že obecně prospěšná společnost ústav práva a právní vědy je z procesního hlediska jinou právnickou osobou, jež není účastníkem daného sporu a ani jím nikdy nebyla. Namítal, že dovolatel je občanským sdružením, jehož přípravný výbor ve složení JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., Mgr. Petr Prchal a Mgr. Štěpán Kratěna podal dne 10. 4. 2003 u žalované návrh na registraci občanského sdružení. jako sídlo uvedl přípravný výbor Nad Opatovem 2226, Praha 11. Posléze bylo sídlo změněno na Borovanského 2220/11. Podle dovolatele změna sídla občanského sdružení byla příslušnému odboru žalované ohlašována, avšak nebyla respektována. Stále se tak jedná o totožný právní subjekt a fakt, že s Ústavem práva a právní vědy, o. p. s, mají nyní shodnou adresu sídla a blízký název, je z právního hlediska irelevantní. Dovolatel dodává, že coby subjekt práva vznikl ke dni 21. 5. 2003 (nikoli ke dni 10. 4. 2003), neboť k tomuto datu byl zpětně žalovaným registrován, a to 41. dnem od zahájení řízení o registraci. Podle dovolatele v dané věci bylo nutno se zabývat též otázkou, kdy je toto řízení zahájeno. Konstatoval, že pokud jsou v návrhu uvedeny dostatečně přesně a určitě všechny náležitosti předepsané v §6 odst. 2, 4 zákona č. 83/1990 Sb., je řízení zahájeno dnem dojití takového návrhu. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 6 A 137/2001 se připomíná, že v této fázi se Ministerstvo vnitra zabývá pouze formální stránkou návrhu a nikoli jeho obsahem. Řízení je tedy zahájeno dnem doručení bezvadného návrhu na registraci a stanov, případně doručením podání, jímž přípravný výbor odstranil jejich vady, neúplnosti nebo nepřesnosti. Dovodil, že pokud přípravný výbor podal návrh na registraci spolku Ústav práva a vědy již dne 10. 4. 2003 a tento návrh neměl formální vady, tímto dnem bylo řízení o registraci zahájeno, a to bez ohledu na to, že žalovaná jej za bezvadný nepovažovala a dne 16. 5. 2003 vyzývala k odstranění vad. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. Cdon 804/96. Podle dovolatele v dané věci je postaveno najisto, že vznikl na základě zákonné fikce, a žalovaná v rozporu se zákonem soustavně odmítala tuto skutečnost akceptovat a vydat o tom osvědčení a též, že se jedná o zcela jiný subjekt než Ústav práva právní vědy.
Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že evidentním faktickým příjemcem požadované částky by měl být původně označený žalobce Ústav práva a právní vědy, o. p. s. Zdůraznil, že Ústav práva a právní vědy vznikl až dne 7. 1. 2005. Považoval za matoucí a nedůvodné spojování dovolatele s jinými subjekty, stejně jako citace ustanovení zákona č. 248/1995 o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů. U této argumentace odvolacího soudu je evidentní, že vyvozoval nepodložené závěry, odlišné od soudu prvního stupně, aniž by v tomto ohledu provedl dokazování. Dovolatel tedy uzavřel, že žalovaná porušila svým úředním postupem zákon, přičemž vznikne-li z takového úředního postupu škoda, odpovídá za ni ve smyslu §5 písm. b) stát a této odpovědnosti se nelze zprostit podle §2 uvedeného zákona.
Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu ohledně právního posouzení pojmu ušlý zisk. Odvolací soud pochybil i při interpretaci pojmu pravidelný běh věcí v souvislosti s problematikou ušlého zisku. Zde poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006. Odvolací soud posoudil též nesprávně důvodnost očekávání zisku ve smyslu definice pojmu ušlý zisk. Tvrdil, že v dané věci je prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným jednáním žalované a ušlým ziskem, neboť pokud by nedošlo k protiprávnímu postupu žalované, předmětní potencionální sponzoři by dovolateli jimi přislíbené sponzorské dary poskytli. Nesprávné právní posouzení dovolatel tedy spatřoval v v chybném právním rozboru věci spočívající v zaměňování dvou procesně odlišných subjektů a v zúžené interpretaci ušlého zisku pouze na podnikatelské prostředí. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se přípustností dovolání.
V tomto směru dospěl k závěru, že dovolání je přípustné , pokud směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku prvního stupně ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta, když v tomto rozsahu přípustnost plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V rozsahu přípustného dovolání pak shledal, že toto není opodstatněné, jak bude dále uvedeno.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S přihlédnutím k obsahu dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
Pokud dovolatel namítal, že se mu dostalo nesprávného poučení o možnosti podat dovolání, je toto jeho tvrzení bez významu pro posouzení postupu odvolacího soudu i průběhu dovolacího řízení, jak bylo dovoláním v této věci zahájeno.
Poskytnutí nesprávného (resp. nepřiléhavého ) poučení o podmínkách přípustnosti dovolání obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu , je právně významné zejména v případě, kdy by se účastník striktně řídil takovým nepřiléhavým poučením a v důsledku toho zmeškal jinak zákonnou lhůtu k podání dovolání. V tomto směru připomíná dovolací soud závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4749/2009, který se v jiné souvislosti vyjádřil právě k důsledkům nesprávného poučení na odlišné posuzování délky lhůty k dovolání ve smyslu §240 ost. 3 věty první o.s.ř. Pro nyní posuzovanou věc však uplatněná námitka není významná, posuzování přípustnosti dovolání podle §237 dost. 1 písm. c) o.s.ř. plyne z textu zákona a z povahy výroku odvolacího soudu, kteréžto okolnosti si vyhodnocuje dovolací soud sám (srov. k tomu zejména závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 52/199 Sbírky rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem.).
Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Už na tomto místě je třeba konstatovat, že způsob hodnocení odvolacím soudem v této věci k závěru o aplikaci shora uvedeného ustanovení neposkytuje. Pro stručnost dovolací soud odkazuje na obsah odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, které srozumitelně a jasně uvádí, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru o tom, že „mezi žalobcem a potenciálními sponzory uzavřeny žádné sponzorské smlouvy nebyly a tyto osoby, jak bylo zjištěno z jejich výpovědí, víceméně teprve uvažovaly o tom, že určité finanční prostředky žalobci na zamýšlenou činnost po jeho registraci poskytnou“. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Námitky žalobce směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu proto nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu spočívá jednak na závěru, že u Ústavu práva a právní vědy, o. p. s. je zásadně vyloučena úvaha o ušlém zisku, jednak na závěru, že nebyla prokázána existenci příslibu sponzorského daru.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení ustanovení §1 odst. 1, 2, 26, 30 zákona č. 82/1998 S. a §1, 5 odst. 1 a 17 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech, a dále podle ustanovení §442 o. z. a §32 zákona č. 82/1998 Sb . Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízeni na ně v tomto řízení poukazovali.
Zbývá posoudit, zda si tato ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
K výkladu pojmu „ušlý zisk“ dovolací soud poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 327/2010, podle něhož za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007).
Ušlý zisk přitom právní teorie praxe definuje jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Připomíná se v této souvislosti dále závěry zaujatý v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5197/2008, podle něhož „každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. §101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). V dané věci je to proto žalobce (poškozený), jež nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
Z porovnání důvodů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí a argumentace dovolatele, předně plyne správnost aplikace shora citovaných zákonných ustanovení a závěrů zmíněné rozhodovací praxe k okolnosti prokázání základního předpokladu vzniku ušlého zisku.
Dovolací soud je pouze nucen poukázat na zřejmě nepřiléhavé hodnocení odvolacího soudu v otázce ušlého zisku, akcentujícího nemožnost přiznání takového nároku subjektu, který neprovozuje podnikatelskou činnost. Ve skutečnosti ani z gramatického ani ze systematického výkladu zákona takovýto restriktivní výklad neplyne. Je třeba zdůraznit, že ušlý zisk není definován ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., vzhledem k jeho ustanovení §26 řídí se proto právní vztahy zákonem neupravené, občanským zákoníkem. Pro oblast jeho aplikace platí shora uvedené závěry (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž je ušlý zisk kategorií občanského práva, podmínky jeho vzniku se neupínají na povahu subjektu poškozeného, nýbrž objektivně na vznik škody, která by nenastala při obvyklém průběhu věcí. Nejsou tak dány podmínky pro závěr, že poškozeným mohla být jedna osoba fyzická, či právnická, činná v oblasti výdělečné činnosti, když existence ušlého zisku ve shora uvedeném pojetí může prospívat a být uplatněna kterýmkoli subjektem soukromého práva, za podmínek stanovených jinak zákonem 82/1998 Sb.
Bez ohledu na tento hodnotící závěr dovolacího soudu ovšem platí, že pokud rozhodnutí odvolacího soudu obstojí vzhledem k jinému předpokladu, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemá to vliv na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem jako celku. Protože k vydání měnícího zamítavého rozhodnutí byl postačující závěr odvolacího soudu odkazující na neprokázání podmínek vzniku sponzorských smluv a tedy jednoho z nezbytných předpokladů pro uplatnění nároku z ušlého zisku, je třeba rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné, vydané v podstatné části v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou.
Dovolací soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu