ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3322.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3322/2020-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) B. D., narozené dne XY, a b) O. D., narozeného dne XY, oba bytem XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62/767, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 035 344,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 169/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 15 Co 516/2019-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 28 C 169/2018-39, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 2 035 344,89 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci dne 9. 7. 2018 uplatnili u žalované předběžný nárok na náhradu škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 288/2005, ve kterém se domáhali ušlého zisku, představujícího rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným v období od 1. 1. 2002 do 30. 11. 2005. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2007, č. j. 21 C 288/2005-35, žalobnímu žádání nevyhověl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 30 Co 114/2008-46, toto zamítavé rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud z podnětu dovolání žalobců však obě rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu oba obecné soudy opětovně žalobu zamítly (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2014, č. j. 21 C 288/2005-284, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, č. j. 30 Co 107/2015-310), a tato pravomocná rozhodnutí se stala konečnými meritorními rozhodnutími, neboť další dovolání žalobců již Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 26 Cdo 405/2016-336, odmítl.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je okolnost, že pravomocné rozhodnutí, popřípadě rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno. Rozhodnutí, která žalobci považují za nesprávná, však nebyla pro nezákonnost zrušena; naopak obstála, jak před soudem vyššího stupně, tak i před dovolacím soudem. Nesprávným úředním postupem je pak porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Nelze tak pod tento odpovědnostní důvod podřadit právní hodnocení věci, které může mít i povahu převzetí a aplikaci judikaturních závěrů vyšších soudů, když jde vždy o nestrannou aplikaci právních norem na daný skutkový stav věci, jinými slovy vyvození právních důsledků ze skutkového zjištění, tedy činnost vedoucí k vydání konečného rozhodnutí (k posouzení oprávněnosti žalobního nároku). Odvolací soud shledal nedůvodnými výhrady odvolatelů, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu). Existence nezákonného rozhodnutí není dána, když absentuje zrušené či změněné pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk), a tvrzená pochybení – nesprávné právní hodnocení spočívající v posouzení nároku žalobců v rozporu s mezinárodními závazky či vytýkanou libovůli při věcném nazírání na podstatu sporu a porušení dalších právních principů při věcném posouzení žalobních nároků nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup (§13), když byly prostředkem k dosažení hlavního cíle soudního řízení, kterým je řešení faktického konfliktu stran konečným rozhodnutím. Rovněž není opodstatněná implicitně naznačená námitka, že v důsledku nesprávného úředního postupu jim byla odepřena spravedlnost (odepření soudní ochrany – denegatio iustitiae), když jejich žalobním nárokem se soudy zabývaly, projednaly jej a pravomocně o něm rozhodly. Žalobci se prakticky domáhají opětovného přezkoumání jejich peněžitého nároku na ušlý zisk, který již byl soudy pravomocně zamítnut. Snaží se tak jiným vymezením jevových souvislostí a příčin vedoucích ke způsobené újmě zvrátit pravomocná zamítavá rozhodnutí, aby z důvodu shodného skutkového vymezení nemohla být shledána překážka věci pravomocně rozsouzené dle §104 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Dovolatelé formuluji tuto otázku: „Zakládá překážku rei iudicatae věcně nesprávné pravomocné rozhodnutí o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (tzv. regulované nájemné) v řízení o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že dovolatelé v řízení o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva byli zklamáni ve své důvěře v rozhodovací činnost soudů, a to jak z důvodu, že soudy rozhodovaly v rozporu s mezinárodními závazky, jak stvrdil v obdobných věcech ESLP, tak i proto, že jejich rozhodovací činnost byla provázena libovůlí, nejen z hlediska věcného nazírání na podstatu sporu, ale také z hlediska délky rozhodovací činnosti kdy, ač se žalobci o spravedlnost ucházeli 11 let, paradoxně se dostane ochrany těm, kteří jsou ‚obětí‘ ještě nepřiměřenějších délek řízení u soudu a nebo těch, kteří odmítli princip důvěry v akty veřejné moci (rozhodovací činnost soudů v ČR) ve srovnání s těmi, kteří vycházeli z principu dobré víry ve správnost rozhodovací činnosti soudů ČR a nedovolávali se již ochrany u ESLP, čímž došlo k nerovnému zacházení a porušení principu rovnosti před zákonem, aniž by pro to existovaly rozumné důvody, ale naopak byla postavena na hlavu právní věta Ústavního soudu, dle které nevyhnutelnou obrácenou stránkou principu presumpce správnosti aktu veřejné moci je odpovědnost státu.“
Dále dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od dovolateli odkazované judikatury Ústavního soudu, dle níž je zákon č. 82/1998 Sb. při jeho aplikaci třeba vykládat extenzivně. Od této judikatury se odvolací soud odchýlil, pokud dovolateli namítaná pochybení – nesprávné právní hodnocení spočívající v posouzení nároku dovolatelů v rozporu s mezinárodními závazky a zákazem libovůle, které provázelo činnost vlády, parlamentu při odstraňování reliktu totalitní minulosti (regulované nájemné) a které spočívalo v nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a nakonec spočívalo i v pochybení soudů včetně Ústavního soudu, které finálně rozhodovaly v rozporu s mezinárodními závazky, neboť připouštěly rozdíl s tržním, obvyklým nájemným – nehodnotil jako nesprávný úřední postup, když vedly k dosažení rozhodnutí. Dále dovolatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je třeba vycházet z širokého chápání pojmu nesprávný úřední postup, a na judikaturu Ústavního soudu k čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Rekapitulují vývoj normotvorby a judikatury týkající se problematiky regulovaného nájemného. Zejména uvádějí, že judikatura v této oblasti byla sjednocena až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Rozsudek zavedl referenční kritérium pro náhradu ve výši nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Tento rozsudek byl následně aprobován Ústavním soudem, tak jako celá řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu stavících na referenčním kritériu, jímž bylo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 405/2016, kterým bylo odmítnuto dovolání nynějších dovolatelů v původní věci. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) následně v roce 2017 shledal, že orgány našeho soudního systému včetně Ústavního soudu porušovaly základní práva vlastníků z důvodu nedostatečné kompenzace dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (rozhodnutí Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. 2. 2017, stížnost č. 25784/09 a 36002/09, a Heldenburgovi proti České republice ze dne 9. 2. 2017, stížnost č. 65546/09). Nelze tak dojít k závěru, že by se dovolatelům rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2016 dostalo spravedlnosti, a to v intencích čl. 6 Úmluvy, a to jenom proto, že bylo rozhodnuto, neboť po 11 letech soudních sporů byli v situaci, kdy finálně ze strany státu byly vyčerpány všechny možnosti další změny regulovaného nájemného, neboť existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu reflektující plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS–st. 27/09 a opírající se o konstantní senátní judikaturu Ústavního soudu. Dovolatelé tak byli v situaci, kdy nikdo nemůže po nich spravedlivě požadovat podání neúčinných procesních prostředků (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1667/12 bod 32). Dovolatelé v této souvislosti uvádí, že tak jako není podmínkou podání stížnosti k ESLP pro řízení o náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, nemůže být podání stížnosti k ESLP podmínkou ani pro řízení o náhradu škody za nesprávný úřední postup (§8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.).
Nesprávný úřední postup spatřují dovolatelé v tom, že byli zklamáni ve své důvěře v akty veřejné moci, a to jak z důvodu, že soudy rozhodovaly v rozporu s mezinárodními závazky, jak stvrdil ESLP, tak i proto, že jeho rozhodovací činnost byla provázena libovůlí, nejen z hlediska věcného nazírání na podstatu sporu, ale také z hlediska roztříštěnosti judikatury a konečně i z hlediska délky rozhodovací činnosti, kdy se paradoxně dostane ochrany těm, kteří jsou „obětí“ nepřiměřených délek řízení u soudu anebo těch, kteří odmítli princip důvěry v akty veřejné moci ve srovnání s těmi, kteří vycházeli z principu dobré víry ve správnost aktu veřejné moci, čímž došlo k nerovnému zacházení a porušení principu rovnosti před zákonem, aniž by proto existovaly objektivní, rozumné důvody. Nesprávnost rozsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zcela odhlédl od principu individuálního posouzení věci, jejíž specifičnost je unásobena způsobem, jakým se společnost vyrovnávala s reliktem právní úpravy last régime, a to jak na úrovni normativní úpravy, tak judikaturní regulace, která ne vždy a důsledně respektovala ochranu lidských práv a svobod. Odvolací soud se omezil na standardní a formalistický výklad základních předpokladů odpovědnosti státu, přičemž neústavně zúžil pojem nesprávného úředního postupu, aniž by se zabýval všemi rozhodnými hledisky, které odvolatelé v žalobě i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu akcentovali, a učinil tak ze soudů privilegovanou osobu ve srovnání s ostatními subjekty, na které dopadá zákon č. 82/1998 Sb., když v podstatě dospěl k simplifikovanému závěru, že dovolatelé předmětnou žalobou chtějí zvrátit pravomocná zamítavá rozhodnutí, tedy prolomit účinky rei iudicatae, v důsledku čehož nechal veškerou argumentaci a podstatu žaloby dovolatelů zcela rozplynout.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, které ve vyjádření rekapitulovala. Žalobci využili svého práva podat žalobu z titulu omezení vlastnického práva z titulu regulace nájemného, o níž bylo pravomocně rozhodnuto. Pravomocná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena. Pokud soud žalobu na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného pravomocně zamítl, jedná se o rozhodnutí, kterým je žalovaná vázána. Do rozhodovací činnosti soudu nemůže být žádným způsobem zasahováno, neboť soudní moc vykonávají nezávislé soudy a tuto jejich nestrannost a nezávislost nesmí nikdo ohrožovat. Přezkoumání soudních rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti a souladu se zákonem je možné pouze na základě podaných řádných nebo mimořádných prostředků, o nichž rozhoduje soud.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
První dovolateli vymezená otázka týkající se překážky věci rozsouzené přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Uvedená námitka se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který vycházel ze závěru, že dovolateli tvrzené skutečnosti nemohou být posouzeny jako nesprávný úřední postup, neboť vedly k vydání soudních rozhodnutí, jež nebyla zrušena. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podotkl, že nynější řízení je snahou dovolatelů obejít překážku věci rozsouzené, řízení pro existenci této překážky nezastavil.
Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu opakovaně uvádí, že z obsahu tohoto pojmu vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda resp. nemajetková újma byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního postupu srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008).
Z tvrzení dovolatelů je zřejmé, že jimi tvrzenou škodu nespojují s takovými postupy orgánů veřejné moci, které by bez ohledu na výsledek předcházejícího řízení, jim měly tvrzenou škodu způsobit, ale naopak s odkazem na pozdější judikaturu ESLP považují za nesprávná rozhodnutí vydaná v předcházejícím řízení, což uvádějí též v dovolání. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s právě uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dovolateli tvrzená škoda nemůže být spojována s nesprávným úředním postupem, neboť nejde o takový postup, který by se neodrazil v obsahu rozhodnutí.
Odvolací soud postupoval rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že dovolatelům právo na náhradu tvrzené škody nesvědčí ani z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť nebyla splněna podmínka, aby daná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolatelé se v nynějším řízení domáhají toho, aby později dovozený závěr ESLP byl aplikován také na jejich případ, ačkoliv soudní řízení v této věci bylo skončeno ještě před tím, než byla dovolateli odkazovaná rozhodnutí ESLP vydána. Problematikou změny judikatury se opakovaně zabýval Ústavní soud, přičemž ve své judikatuře uvádí, že je obecnou vlastností judikatury, že nepůsobí jen do budoucna, ale nově vyslovené judikatorní závěry je třeba aplikovat také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je tím, který je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá (podrobněji viz například Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, r. 2011, č. 6, s. 191 a násl.; také nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11).
Temporálními účinky soudních rozhodnutí se zabýval též Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, vysvětlil, že úkolem soudní judikatury je řešení konkrétních sporů; to je z povahy věci zaměřeno do minulosti a ke konkrétní kauze. Tento primární charakter rozhodovací činnosti soudů však doznává na úrovni vrcholných soudů proměny, a fortiori v rámci judikaturu sjednocujícího tělesa uvnitř vrcholného soudu. Zatímco požadavek zákonnosti rozhodovací činnosti směřuje k případné korekci rozhodnutí jednotlivé kauzy, zajištění jednoty rozhodující činnosti (obé §12 odst. 1 s. ř. s.) je svojí povahou aktivitou zaměřenou spíše do budoucna. Z výše uvedeného plyne, že pokud rozšířený senát Nejvyššího správního soudu sjednotí doposud rozdílný přístup senátů Nejvyššího správního soudu stejně jako krajských soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, účinky tohoto rozhodnutí jsou orientovány výlučně do budoucna. Ustálená judikatura vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy následující účinky:
1) Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba – obdobně viz např. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03.
2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.
Není-li změna judikatury dle právě uvedeného dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků, tím spíše se téhož účinku nelze domáhat ani cestou odškodňovacího řízení, jež ani funkci dalšího opravného prostředku neplní, jak bylo vysvětleno výše. Závěr odvolacího soudu tudíž odpovídá též výše citované ustálené judikatuře Ústavního soudu a též Nejvyššího správního soudu. Dovolací soud tak neshledal, že by bylo zasaženo do dovolateli namítaných ústavním pořádkem garantovaných základních lidských práv, a tudíž ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu