ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3352.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3352/2020-296
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 8 423 331 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 70/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 Co 62/2019-259, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 Co 62/2019-259, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 37 C 70/2014-178, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 7 971 831 Kč, v rozsahu vyhovění žalobě do částky 115 500 Kč a v navazujících nákladových výrocích zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a jejími doplněními náhrady újmy ve výši 29 913 651 Kč, která se skládala z částky 891 825 Kč spočívající v nákladech představujících odměnu za jeho obhajobu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2008, částky 128 328,20 Kč za ušlý příjem za dobu vazby, částky 125 164,80 Kč spočívající ve ztrátě na důchodu do data uplatnění nároku a částky 28 768 333 Kč, kterou žalobce následně rozdělil na dva samostatné nároky ve výši 14 291 666, 50 Kč za nepřiměřenou délku trestního stínání a ve výši 14 476 666,50 Kč za nezákonné rozhodnutí, tedy za samotné zahájení a vedení uvedeného trestního stíhání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 23 C 120/2012, byla vyloučena k samostatnému řízení část žaloby týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006 v celkové výši 8 423 331 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. Ncp 2214/2013, bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání vyloučené části žaloby a věc byla v daném rozsahu postoupena Městskému soudu v Praze. Právě částka 8 423 331 Kč je předmětem tohoto řízení, ostatní výše jmenované nároky jsou rozhodovány v rámci původního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci 23 C 120/2012.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 37 C 70/2014-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 800 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 7 632 331 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 424 Kč (výrok III).
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 Co 62/2019-259, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku I v rozsahu zaplacení 460 500 Kč, jinak jej ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení 339 500 Kč se zamítá. Ohledně náhrady nákladů řízení odvolací soud rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 43 378,50 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč.
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění Policií ČR ze dne 20. 4. 1999, ČVS: OVV408/99-56. Toto první trestní stíhání bylo následně zastaveno usnesením Policie ČR ze dne 28. 12. 2001, které nabylo právní moci dne 15. 2. 2002. Další stíhání žalobce pro jiný trestný čin bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 2. 10. 2000, které žalobce převzal dne 6. 10. 2000. Dne 28. 5. 2002 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba vedená státním zastupitelstvím pod sp. zn. KZV 14/2002. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 2 T 1/2002, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 11 To 65/2002, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Další obžaloba byla podána dne 22. 10. 2004. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 57 T 18/2004, které bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze ze dne 11. 11. 2005, byla věc opět vrácena státnímu zástupci k došetření. Dne 17. 4. 2007 byla opět podána k Městskému soudu v Praze obžaloba. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Žalobce podal řadu stížností a na základě těchto stížností se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, stížnosti zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008, byla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze zrušena a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, rozhodnutí Městského soudu v Praze částečně zrušil a nově sám rozhodl tak, že trestní stíhání žalobce pro skutek popsaný v bodě 10 obžaloby se zastavuje. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 205/2010, bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 11 Tdo 51/2009, bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze částečně zrušeno a nově bylo rozhodnuto tak, že se trestní stíhání žalobce pro skutek popsaný v bodu 10 obžaloby zastavuje, a dále tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ohledně skutku popsaného v bodě 11 obžaloby zrušuje a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. 57 T 9/2008, bylo trestní stíhání žalobce pro skutek pod bodem 11 obžaloby zastaveno. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 11 To 10/2011, usnesení Městského soudu v Praze zrušil a sám nově rozhodl tak, že se trestní stíhání žalobce zastavuje. Žalobce byl držen ve vazbě v období od 6. 10. 2000, kdy došlo k jeho zadržení na jeho chalupě, až do 21. 12. 2000, dohromady tedy 77 dní. Soud provedl důkaz obsahem spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 57 T 9/2008 dle požadavku žalobce jednotlivými listinami, nicméně veškeré tyto listiny soud nehodnotil, neboť neměly k projednávané věci konkrétní význam. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 13 K 30/99, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti B., ve které byl žalobce většinovým akcionářem a předsedou představenstva. Věc žalobce byla medializována v televizi i na internetu. Žalobce byl ve městě XY, které je poměrně malé, díky svému postavení v oblasti letištní technologie známou osobou. Trestní stíhání zapříčinilo, že se od žalobce a jeho rodiny přátelé odvrátili. V oblasti letectví se s ním kvůli trestnímu stíhání báli spolupracovat, žalobce přišel o firmu a odstěhovali se. Kvalita života žalobce i jeho rodiny značně poklesla, a to zejména kvůli značné medializaci celého případu. Na svůj koníček – letadla – žalobce zanevřel. Společnost B. byla po rozdělení Československa prakticky jedinou společností, která vyhovovala podmínkám armády pro opravu letištních provozních prostředků a po zahájení trestního stíhání, kdy byla společnost zlikvidována, nebyl již nikdo, kdo by vyhovoval po kvalitativní stránce pro opravy letištních prostředků. O trestní kauze se v oboru vědělo a 99 % lidí bylo přesvědčeno, že se jedná o vyfabulovaný spor. Žalobce byl vnímán jako odborník s dobrou pověstí. Žalobce z důvodu trestního stíhání nemohl sehnat práci v oboru.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně posoudil věc podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a uvedl, že jednáním žalované došlo ke zvlášť závažnému zásahu do osobní sféry žalobce, byla omezena jeho svoboda a bylo zasaženo do jeho občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí a rodinného života. Z tohoto důvodu přiznal žalobci finanční satisfakci. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že je v rozporu s dobrými mravy. Před zahájením trestního stíhání byl žalobce odborníkem ve svém oboru, poté se mu ale nepodařilo na svou profesi navázat – nedařilo se mu uzavírat obchody, nenašel práci v oboru a na letectví, které bylo jeho koníčkem, zanevřel a uzavřel se do sebe. Trestním stíháním byla negativně poznamenána i jeho rodina, přátelé a jejich okolí se od nich odvracelo. Kvalita života žalobce se mimo jiné i v důsledku medializace případu značně zhoršila. S ohledem na výše uvedené, celkový průběh trestního stíhání, postavení žalobce a k jeho následným zdravotním problémům, které podle soudu prvního stupně byly v příčinné souvislosti s délkou a způsobem trestního stíhání, přiznal žalobci částku 800 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení odvolací soud uzavřel, že předmětem sporu je nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu za období od 6. 10. 2000 do 22. 12. 2000 a za nezákonné trestní stíhání od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006. V prvé řadě se odvolací soud zabýval aplikací právních předpisů, kdy s ohledem na judikaturu vyšších soudů zhodnotil, že stát odpovídá za podmínek zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti dle §11 občanského zákoníku. K nároku na náhradu újmy za nezákonnou vazbu odvolací soud uvedl, že vzhledem k vydání rozhodnutí o vazbě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., je nutné předpoklady odpovědnosti žalované posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. a dle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž uzavřel, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v otázce přiměřenosti finančního zadostiučinění za vzniklou imateriální újmu způsobenou nezákonnou vazbou. Při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu jsou určující kritéria povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobnostní sféře poškozené osoby. Po zvážení těchto kritérií dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci náleží náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou ve výši 1 500 Kč za jeden den trvání vazby od 6. 10. 2000 do 22. 12. 2000, což je 77 dní, dohromady tedy 77 x 1 500 Kč. Žalobci tedy přísluší přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 115 500 Kč. K nároku na náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání odvolací soud uvedl, že není možné přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, ale přistoupit k přímé aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, kterým byl v rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci dne 20. 4. 1999 až do 25. 4. 2006, tj. dne předcházejícího účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., který však institut odškodnění nemajetkové újmy neznal. V době od 27. 4. 2006 jím však už byl zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který odpovědnost státu za nemajetkovou újmu zakládal (§1 odst. 3 OdpŠk). Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, odvolací soud uzavřel, že je třeba odpovědnost státu posoudit dle daného znění zákona č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci trestním stíháním v době od účinnosti zákona č. 160/2006, tj. ode dne 27. 4. 2006, do vydání zprošťujícího usnesení dne 13. 5. 2011, je třeba posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním je třeba přihlížet k povaze trestní věci, délce trestního stíhání, následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby a vedle toho také přihlížet k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci se mělo dostat finanční satisfakce, nicméně rozsah přiznaný soudem prvního stupně hodnotil odvolací soud za nepřiměřeně vysoký vzhledem k tomu, že nebyla prokázána taková intenzita zásahu do osobního života žalobce. Jako přiměřená se odvolacímu soudu jevila za nezákonné trestní stíhání za období od 20. 4. 1999 do 25. 4. 2006 částka 345 000 Kč. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 460 500 Kč, ve zbytku jej změnil a žalobu zamítl. Stran námitky promlčení odvolací soud tuto shledal nedůvodnou, nikoliv rozpornou s dobrými mravy, jak uvedl soud prvního stupně. Pokud šlo o existenci konkursního řízení, odvolací soud zhodnotil, že byť byl návrh na konkurs podán před datem trestního stíhání, trestní stíhání žalobce zásadně omezilo možnost spravovat jeho aktiva v této společnosti a logicky mělo vliv na výkon jeho funkce ve společnosti B. Jako důvodnou shledal odvolací soud argumentaci žalovaného, že za medializaci případu nijak neodpovídá a o neprokázání újmy spojené se zhoršením zdravotního stavu žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v části výroku, kterou odvolací soud rozhodl o tom, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, tedy co do potvrzení zamítnutí žaloby v částce 7 632 331 Kč, a dále v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 339 500 Kč, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, neboť odvolací soud neporovnal tento případ s jinými obdobnými případy. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a dalších v dovolání uvedených rozhodnutí.
9. Dovolatel dále namítá, že soud žalobce nepoučil o tom, aby označil vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná v části výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o tom, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a to v rozsahu částky 115 5000 Kč, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
11. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku předmětu řízení, neboť předmětem řízení byl pouze jeden nárok, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud tedy překročil rozsah žaloby a rozhodoval o nároku, který předmětem žaloby nebyl (nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vykonanou vazbou). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v tom, že se odvolací soud odchýlil například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4062/2016.
12. Dovolatelka dále namítá, že soud řízení zatížil vadou, když za předpokladu, že by předmětem žaloby byly skutečně dva nároky, nevyzval žalobce k vyčíslení výše jednotlivých nároků.
13. Žalovaná ani žalobce se k dovolání druhého účastníka nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání žalobce je přípustné, neboť při řešení otázky posouzení výše zadostiučinění za újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované je také přípustné, neboť při řešení otázky předmětu řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Obě dovolání jsou důvodná.
20. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
21. Podle §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
22. Podle §13 občanského zákoníku fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odstavec 3).
23. Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
24. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
25. V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého lze nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním v období do 26. 4. 2006, tj. do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., odškodnit cestou ochrany osobnosti dle §11 a násl. občanského zákoníku (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05).
26. Jakkoli je nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené v době do 26. 4. 2006 odškodňován podle pravidel ochrany osobnosti v občanském zákoníku, nesmí soud v odškodňovacích řízeních ztratit ze zřetele, že poskytuje ochranu základnímu právu chráněnému čl. 36 odst. 3 Listiny, která je pro období od 27. 4. 2006 realizována v rámci zákona č. 82/1998 Sb. Je proto na něm, aby postupoval v intencích judikatorních závěrů, které uvedený právní předpis ve vztahu k předmětnému nároku za dobu od 27. 4. 2006 vykládají (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 499/2021, bod 27).
27. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl přijat a odůvodněn závěr, že při stanovení formy a případné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, přihlédne soud zejména k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a především k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) s projednávanou věcí shodují. Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
28. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, upřesnil, že pokud žalobce neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2? clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou -trestnim-stihanim.
30. Jakkoli závěry výše uvedené učinil Nejvyšší soud při výkladu §31a odst. 2 OdpŠk, jsou použitelné, jak již bylo zmíněno, i pro poměry odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nedůvodného trestního stíhání v době do 26. 4. 2006 v režimu ochrany osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4005/2018, bod 22).
31. V projednávané věci soudy neprovedly srovnání v souladu s výše citovanými judikatorními závěry. V jejich úvahách ohledně stanovení výše přiznaného odškodnění (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) dosud absentuje úplné a relevantní srovnání s jinými případy, v nichž byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy (vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání) se skutkovým stavem, jaký odvolací soud zjistil v projednávané věci. Z toho důvodu je právní posouzení daného nároku odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Pokud se týká dovolání žalované, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4062/2016, uvedl, že v tzv. sporném řízení (jako je tomu v posuzovaném případě) soud nesmí účastníku přisoudit něco jiného, než se domáhal; nesmí proto účastníku přisoudit ani plnění z jiného skutku (skutkového děje), než který označil v žalobě, popřípadě který se stal v souladu se zákonem předmětem řízení v jeho průběhu (srov. §95 o. s. ř.).
34. Z protokolu o jednání ze dne 5. 3. 2013 (č. l. 35) vyplývá, že žalobce na prvním jednání prohlásil, že částku 28 768 333 Kč požaduje z titulu nezákonného rozhodnutí, tj. za zahájení a vedení trestního stíhání vůči jeho osobě od 19. 4. 1999 do 13. 5. 2011, přičemž v této souvislosti nekalkuluje s omezením jeho osobní svobody pobytem ve vazbě v samotném úvodu trestního stíhání. Následně byla žaloba doplněna dne 2. 4. 2013 (č. l. 39) tak, že žalobce nárok 28 768 333 Kč rozděluje na částku 14 291 666,50 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání, částku 14 476 666,50 Kč za nezákonné rozhodnutí, tj. za samotné zahájení a vedení trestního stíhání, přičemž za období od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006 včetně, kdy ještě neplatil zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., požaduje částku 8 423 331 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 23 C 120/2012, byla vyloučena k samostatnému řízení část žaloby týkající posledně uvedeného nároku v celkové výši 8 423 331 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. Ncp 2214/2013, bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání vyloučené části žaloby a věc byla v daném rozsahu postoupena Městskému soudu v Praze. Právě částka 8 423 331 Kč je předmětem tohoto řízení, ostatní výše jmenované nároky jsou rozhodovány v rámci původního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci 23 C 120/2012. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 37 C 70/2014-55, byl žalobce soudem prvního stupně vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, což žalobce učinil podáním ze dne 21. 8. 2014 (č. l. 60) kde uvedl, že požaduje náhradu újmy za nezákonnost trestního stíhání ve výši 8 432 331 Kč dle §13 občanského zákoníku, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, přičemž uplatňovaná nemajetková újma žalobce odpovídá částce 100 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání. Soud prvního stupně následně přiznal částku 800 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006. V protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 6. 2020 (č. l. 256) zástupce žalobce uvedl, že k „zásahu do osobnostních práv došlo i v důsledku nezákonného vazebního stíhání“. Odvolací soud dospěl k názoru, že v tomto případě jsou předmětem řízení nároky dva, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání za období od 6. 10. 2000 do 22. 12. 2000 a dále nárok na náhradu nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006.
35. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud chybně posoudil otázku, co bylo předmětem řízení, čímž zatížil řízení vadou, jestliže rozhodl i o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v důsledku vykonané vazby. Tento nárok, který je nárokem se samostatným skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), totiž nebyl nikdy procesně korektně předmětem daného řízení.
36. Pokud by snad měl odvolací soud pochybnosti o tom, zda žalobce učinil předmětem tohoto řízení toliko jeden, nebo více nároků se samostatným skutkovým základem, měl na to reagovat v rámci §216 odst. 2 o. s. ř., jestliže by nový nárok byl uplatněn v odvolacím řízení, nebo zrušením rozsudku soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. V situaci, kdy žalobce uplatňuje více peněžních nároků se samostatným skutkovým základem a požaduje přiznání jediné finanční částky, aniž by rozlišil, v jakém rozsahu se toto plnění k jednotlivým nárokům vztahuje, je žaloba zatížena vadou neurčitosti, kterou je třeba postupem podle §43 o. s. ř. odstranit.
37. Jiné vady řízení, než je výše uvedená, Nejvyšší soud neshledal.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil k dovolání žalobce v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta, tj. ohledně částek 7 632 331 Kč a 339 500 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dále Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil také k dovolání žalované v rozsahu vyhovění do částky 115 500 Kč, představující odškodnění za vykonanou vazbu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně (soud prvního stupně také neprovedl srovnání s jinými případy) Nejvyšší soud zrušil v uvedené části též rozsudek soudu prvního stupně (opět včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu