ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3390.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3390/2020-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. E., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 275/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 28 Co 73/2020-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2019, č. j. 19 C 275/2018-164, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 9 082 182,17 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Hynka Sekyrky, Exekutorský úřad pro Prahu 1, a to při sepisu exekutorského zápisu mezi žalobkyní a jejími dvěma dlužníky. Uvedený exekutorský zápis, coby tzv. exekuční titul, byl při pozdějším provádění exekuce shledán částečně neplatným v rozsahu ujednání o smluvní pokutě, jež bylo shledáno v rozporu s dobrými mravy. V tomu odpovídajícím rozsahu byla exekuce částečně zastavena. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutor exekutorský zápis sepsal takovým způsobem, že způsobil částečnou neplatnost exekučního titulu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno mít na zřeteli, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil nejen na závěru, který žalobkyně napadá podaným dovoláním (to je, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k uplatnění nároku v důsledku pozdějšího převodu pohledávky na jinou osobu), nýbrž i na úvaze, že nebyla naplněna obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě existence nesprávného úředního postupu na straně soudního exekutora. Podle odvolacího soudu soudní exekutor při zachycení existující dohody oprávněného a povinného v exekutorském zápisu nebyl povinen zjišťovat, zda dohoda účastníků odpovídala existujícím (skutečným) hmotněprávním poměrům. Tento závěr odvolacího soudu, který sám o sobě byl dostačující pro zamítnutí žaloby, však žalobkyně podaným dovoláním nijak nezpochybňuje.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je striktně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a jeho výklad provedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4644/2018, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady namítané žalobkyní spočívající v tvrzeně nezákonném použití důkazu odvolacím soudem a v překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež odvolací soud dle názoru žalobkyně nenapravil, nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 o. s. ř.) přípustné, kterážto podmínka v dané věci splněna nebyla.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu