ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3406.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3406/2020-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 188/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 19 Co 15/2020-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 31 C 188/2018-150, zamítl žalobu o zaplacení částky 8 108 901,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 47/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k první otázce založené na zpochybnění nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a ušlým nájmem se danou problematikou Nejvyšší soud zabýval v odvolacím soudem přiléhavě připomenutém rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl nemovitost užívat určitým způsobem a tak dosáhnout zisku.“ K argumentaci žalobkyně možno doplnit, že uvedené závěry zcela platí i v jí popisované situaci, kdy spoluvlastníci vypořádávané nemovitosti o své vůli rezignovali na její náležitou správu a údržbu a nedosáhli jednoty ohledně možnosti pronajmutí volných bytových jednotek. Napadený rozsudek je tak ohledně otázky příčinné souvislosti v souladu s výše uvedeným závěrem, přičemž dovolací soud neshledal důvod se od daného závěru odchýlit. Otázka vztahující se k závěru ohledně zjevné absence příčinné souvislosti tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Druhá dovoláním formulovaná otázka vážící se k samostatnému nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3121/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4164/19. Nejvyšší soud uvedl, že jestliže dovolatel odkazuje na znění §647 o. z., podle něhož v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží, pak tím ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, který závěr o existenci jakékoliv dohody o mimosoudním projednání nároku neučinil součástí svých skutkových zjištění. Srovnatelná námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde v nyní posuzovaném případě ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Lze v té souvislosti dodat, že ve výše označeném rozhodnutí bylo uvedeno, že zákonem předjímané jednostranné předběžné uplatnění nároku ze strany poškozeného u ústředního orgánu státní správy nemůže být bez dalšího, samo o sobě, považováno za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka.
Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk, je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí lhůty. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2012).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Tak je tomu i v projednávané věci, kde žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu