ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3121.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3121/2019-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Maňákem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 21/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 13 Co 290/2018-100; takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 11 C 21/2017-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 112 000 Kč (výrok I rozsudku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 219/2011, v němž se žalobce domáhal proti žalované Lesy Lukov, a. s. „v likvidaci“ vydání kolového traktoru in eventum náhrady škody (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním předestřená otázka, „zda se v případě nároku žalobce uplatňovaného podle zákona o odpovědnosti státu za škodu na dobu tzv. předběžného projednání podle §14 zákona o odpovědnosti státu za škodu aplikují ustanovení §652 ve spojení s §647 popřípadě §648 občanského zákoníku“ nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Problematikou promlčení práva na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí lhůty. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2012).
Jestliže dovolatel odkazuje na znění §647 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží, pak tím ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (který závěr o existenci jakékoliv dohody o mimosoudním projednání nároku neučinil součástí svých skutkových zjištění a naopak převzal závěr soudu prvního stupně, že žalovaná na požadavky žalobce do podání žaloby nijak nereagovala). Žalobcova námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Lze v té souvislosti dodat, že zákonem předjímané jednostranné předběžné uplatnění nároku ze strany poškozeného u ústředního orgánu státní správy nemůže být bez dalšího, samo o sobě, považováno za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka. Navíc podle obsahu spisu žalobce v průběhu řízení před soudy obou stupňů existenci jakékoliv dohody o mimosoudním jednání ani netvrdil a v dovolacím řízení nemůže být přihlédnuto k tzv. skutkovým novotám (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Rovněž druhá otázka, „zda námitka promlčení vznesená žalovaným státem ohledně nároku žalobce je souladná s dobrými mravy za situace, kdy stát odmítl sdělit žalobci datum nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, od něhož se mohla promlčecí lhůta počítat, a neumožnil tak žalobci zjistit datum ukončení soudního řízení rozhodné pro zjištění existence a rozsahu nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu žalovaným“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.
Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na žádost žalobce nebyla na konečné rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení včas vyznačena doložka právní moci. Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním. Žalobce měl v poměrech projednávané věci k dispozici konečné rozhodnutí odvolacího soudu a nic mu nebránilo nárok včas uplatnit, absentující vyznačení doložky právní moci tomu přitom nebylo na překážku. Zákon určuje okamžik počátku a konce běhu promlčecí doby, nebrání však poškozenému nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení uplatnit již bezprostředně po doručení konečného rozhodnutí, a to i před tím, než takové rozhodnutí nabude právní moci nebo než na něm bude právní moc vyznačena. Žalobce mohl rozumně předpokládat, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno jak jemu, tak i žalované, tehdy zastoupené advokátem s obligatorně zřízenou datovou schránkou, a neměl tak důvod ke své vlastní újmě otálet s uplatněním nároku na přiměřené zadostiučinění. Případný nesprávný úřední postup související s opožděným vyznačením doložky právní moci mohl představovat překážku pro urychlené vymáhání rozsudkem odvolacího soudu přiznaného plnění, v uplatnění nároku na náhradu za nemajetkovou újmu však žalobce zásadně neomezoval. Mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a opožděným podáním žaloby v této věci tak není dán vztah příčiny a následku, jehož existence by byla nezbytná pro jakékoliv další úvahy o výkonu práva žalované dovolávat se promlčení v rozporu s dobrými mravy. Na projednávanou věc nelze vztáhnout závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, neboť oproti tam projednávané věci žalobce měl, jako poškozený, včas k dispozici rozhodnutí odvolacího soudu a mohl tak nárok bez obtíží uplatnit. Za nastalé procesní situace bylo bezvýznamné se zabývat tím, zda jsou splněny další kumulativní předpoklady pro posouzení uplatněné námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, včetně posuzování osobních a majetkových poměrů žalobce.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu