ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1541.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1541/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 183 509,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 16 Co 303/2015-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání posléze vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 7 T 6/2011, když žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby.
Napadeným rozsudkem odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), odmítl odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. K tomu soud konstatoval, že žalobce i jeho právní zástupce byli přítomni veřejnému zasedání o odvolání konanému dne 18. 1. 2013, na kterém bylo při uvedení podstatných důvodů vyhlášeno usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, přičemž písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo obhájci žalobce doručeno dne 23. 4. 2013 a žalobci dne 18. 5. 2012. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 18. 1. 2013, žalobce uplatnil nárok u žalované dne 12. 7. 2013 a promlčecí lhůta se stavěla do 12. 1. 2014. Žalovaná vydala dne 27. 3. 2014 stanovisko, kterým žalobci přiznala částku 66 490,70 Kč uplatněnou jako náhradu škody, zadostiučinění v penězích nepřiznala. Žalobce podal žalobu až dne 9. 6. 2014, což je asi 4 měsíce a 3 týdny po marném uplynutí lhůty k uplatnění nároku u soudu. Promlčecí doba by přitom uplynula i v případě, že by se její běh počítal až od doručení rozhodnutí odvolacího soudu přímo žalobci. Žalobci nic nebránilo podat žalobu dříve, než o jeho nároku rozhodla žalovaná, obzvláště za situace, kdy mu hrozilo promlčení práva. Ani odvolací soud neshledal, že by promlčecí lhůta stanovená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), či „omezující podmínka“, že promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody, nejdéle však po dobu šesti měsíců, stanovená v §35 OdpŠk, byly v rozporu s ústavním pořádkem, proto rovněž neshledal důvod pro přerušení řízení. S odkazem na současně citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ani v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců neprojednala žádost žalobce a následně vznesla námitku promlčení, odvolací soud neshledal výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem (co do rozhodnutí ve věci samé) jako nepřípustné a dílem (co do rozhodnutí o nákladech řízení) pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatele „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud v kontextu daném touto věcí řešena nebyla.“
Za nesprávné dovolatel považuje právní hodnocení §32 odst. 3 OdpŠk, pokud jde o samotný počátek běhu promlčecí doby, když podle dovolatele „tato subjektivní lhůta pro uplatnění nároku začala běžet nejdříve doručením rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku, kterým bylo odvolání státního zástupce,“ neboť „teprve z písemné podoby rozhodnutí odvolacího soudu mohl žalobce čerpat spolehlivou informaci o tom, jaké jsou důvody pro zamítnutí odvolání a teprve podle těchto důvodů koncipovat svou žádost o náhradu nemajetkové újmy.“
Rovněž tak lhůta specifikovaná druhou částí citovaného ustanovení podle dovolatele neznamená, že promlčecí doby „skončí přesně šest měsíců po právní moci konečného rozhodnutí…, ale že nesmí skončit dříve, tedy může skončit i později.“ Podle dovolatele „samotná konstrukce promlčecí doby je na hraně či spíše za hranou ústavní konformnosti.“
Dovolatel považuje za nesprávné i stanovení konce promlčecí doby podle §35 odst. 1 OdpŠk, když toto zákonné ustanovení považuje za protiústavní. Podle dovolatele důvodem novelizace ustanovení §35 OdpŠk zákonem č. 160/2006 Sb. byla skutečnost, že původní „formulace působila obtíže a uplatněné nároky končily téměř ve sto procentech případů u soudu.“ Cílem novelizace bylo „zavést předběžné projednání, kde by se účastníci navzájem seznámili se svými stanovisky, což by působilo jako prevence soudních sporů.“ Podle dovolatele je pravidlem nedodržování této lhůty, v důsledku čehož jednak „selhává preventivní záměr, který ustanovení mělo mít.“ A „dále je žalobce nucen podávat žalobu, aniž zná stanovisko státu, aniž může již v žalobě reagovat na výhrady státu a případně se zaměřit jen na skutečnosti mezi stranami skutečně sporné. A pokud už je žaloba podána, nedá se očekávat, že by stát nárok či jeho část i po stanovené lhůtě uznal, protože to s sebou může nést povinnost k náhradě nákladů řízení.“ Podle dovolatele „postup, kdy stát sám sobě stanovuje lhůty, které nedodržuje, či nemá dostatek kapacit na to, aby je byl schopen dodržet…, nelze považovat za souladný s ústavním pořádkem… Rizika spojená s prodlením státu nelze přenášet na poškozené.“
Konečně dovolatel uvedl, že „stejná argumentace, která vede žalobce k tvrzení o protiústavnosti současné právní úpravy i reálného stavu při jejím naplňování, slouží i za základ pro tvrzení o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.“
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné, neboť uvedené otázky byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ), uzavřel, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání, nicméně počátek běhu promlčecí doby může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Byla-li tedy osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Tímto rozhodnutím se Nejvyšší soud v souladu s §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, odchýlil od svého původního závěru, že žalobci počíná běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy dnem následujícím po dni, kdy byl v jeho přítomnosti vyhlášen zprošťující rozsudek soudem prvního stupně, i když právní moci tento rozsudek nabyl později.
Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád. V trestním řízení je úplná právní moc rozsudku, kdy rozsudek již nelze napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části, upravena v §139 odst. 1 trestního řádu. Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012).
I kdyby v obecné rovině bylo možno připustit, že by žalobci v důsledku trestního stíhání vznikla nemajetková újma až po pravomocném skončení řízení, žalobce žádnou takovou skutečnost netvrdil, a především soudy k takovému skutkovému závěru nedospěly (srov. §241a odst. 1, 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.), tudíž na posouzení otázky, zda promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty prvé OdpŠk může skončit i později než šest měsíců od skončení řízení, napadené řízení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Dovolatel byl vyhlášení zprošťujícího rozsudku osobně přítomen. Jeho popis nemajetkové újmy potvrzuje, že podrobné odůvodnění zprošťujícího rozsudku k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy nebylo potřeba, neboť všechny z pohledu žalobce relevantní skutečnosti byly žalobci známy již při vyhlášení rozsudku, případně dříve.
Rovněž tak napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí na aplikaci lhůty uvedené v ustanovení §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, neboť žalobce se nedomáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, nýbrž náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (o zahájení trestního stíhání).
Ani otázka, zda žalovaná při posuzování žádosti o náhradu nemateriální újmy postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, ačkoliv sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení §15 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/2015, odmítnuta). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu dosaženo závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což není případ žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měl žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, ze kterého dále vyplývá, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 11/2010, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem R 20/1981). Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu.
Pouze pro úplnost dovolací soudu uvádí, že právní úprava stavění běhu promlčecí lhůty v §35 OdpŠk (nyní §35 odst. 1 OdpŠk) plně koresponduje ustanovení §15 OdpŠk. Žalobcem zmiňovaná novelizace ustanovení §35 OdpŠk zákonem č. 160/2006 Sb. byla přijata současně s novelizací ustanovení §14 odst. 1 OdpŠk, která požadavek předběžného projednání rozšířila na všechny odpovědnostní tituly podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy i na nesprávný úřední postup. Na samotné podstatě tohoto ustanovení se novelizací ničeho nezměnilo. Ostatně sankcí žalované za případné plnění po lhůtě uvedené v ustanovení §15 OdpŠk je povinnost platit úroky z prodlení, případně i nahradit žalobci náklady řízení, byla-li v mezidobí podána žaloba, která byla pro plnění žalované následně vzata zpět (srov. §146 odst. 2 o. s. ř.). V žádném případě tak nelze hovořit o přenášení rizika na poškozeného.
Shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu, která navíc byla opakovaně posuzována i v řízeních před Ústavním soudem, je dlouhodobě konstantní a byla dostupná již v době pravomocného skončení trestního řízení. Žalobci, který byl jak v trestním řízení, tak i při uplatňování nároku u Ministerstva spravedlnosti a posléze před soudem zastoupen advokátem, nic nebránilo, aby se s touto judikaturou seznámil. Žalobce se přesto vůči této judikatuře, a to ani v rámci dovolání, nijak nevymezuje, tudíž dovolací soud neshledává na podkladě podaného dovolání důvod se od uvedené judikatury odchylovat, a to zvláště za situace, kdy obecně formulované námitky dovolatele byly již před Nejvyšším soudem opakovaně řešeny. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto dlouhodobě konstantní judikaturou v souladu, nemohlo jím být nijak dotčeno ani legitimní očekávání dovolatele, ani jeho právo na spravedlivý proces.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, dovolací soud konstatuje, že dovolání v tomto rozsahu nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (srov. §241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nespočívalo na posouzení námitky promlčení a jejího souladu s ústavním pořádkem a s dobrými mravy, a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve svém dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu