ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3541.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3541/2020- 590
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad za zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 9 566 709,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 259/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 51 Co 120/2020-556, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 51 Co 120/2020-556, se ve výrocích I, II a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Požadoval náhradu nákladů obhajoby ve výši 188 941,50 Kč, zadostiučinění za nezákonnou vazbu ve výši 48 000 Kč, zadostiučinění za zásah do soukromého a osobního života ve výši 2 000 000 Kč, zadostiučinění za zásah do profesního života ve výši 7 000 000 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 257 994 Kč. Žalovaná žalobci zaplatila 164 923 Kč z titulu náhrady nákladů obhajoby, 48 000 Kč z titulu zadostiučinění za nezákonnou vazbu a 70 000 Kč z titulu zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, za něž se rovněž omluvila.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 C 259/2018-507, uložil žalované zaplatit žalobci „přiměřené zadostiučinění za zmírnění zásahu do rodinného života“ ve výši 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 70 000 Kč od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019, co do částky 1 895 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci „přiměřené zadostiučinění za zásah do profesního života“ ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení, co do částky 6 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci „na náhradě škody na nákladech obhajoby“ 1 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 164 923 Kč od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019, co do částky 1 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 žalobu zamítl (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobci „náhradu škody na ušlém zisku na nevyplaceném odchodném“ 257 994 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 10. 12. 2018 do zaplacení (výrok IV), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 48 000 Kč „za nezákonnou vazbu“ od 10. 12. 2018 do 24. 1. 2019 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II, pokud jím bylo žalobě vyhověno ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV jej změnil tak, že žalobu na náhradu ušlého zisku ve výši 257 994 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu), odvolací řízení o odvolání žalované proti výrokům III a IV rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, ze dne 19. 6. 2015, č. j. KRPA-36097-244/TČ-2015-000072, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, v jehož průběhu byl žalobce po dobu tří měsíců ve vazbě. Byla podána obžaloba k Městskému soudu v Praze a věc byla vedena pod sp. zn. 42 T 13/2015. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2016 byl žalobce uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a byl mu uložen i trest propadnutí věci. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2016 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. V pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017 byl žalobce opětovně uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a byl mu uložen i trest propadnutí věci. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2017 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. V době trestního stíhání byl žalobce ženatý, měl nezletilé děti, pracoval v České exportní bance (dále jen „ČEB“) na pozici compliance senior analytik. Dne 15. 6. 2015 byl mezi ním a ČEB uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, podle níž měl pracovní poměr žalobce skončit dnem 30. 6. 2015 a žalobci mělo být vyplaceno „odchodné“ ve výši 4,5násobku jeho měsíčního průměrného výdělku (57 332 Kč). Dne 22. 6. 2015 s ním ČEB okamžitě zrušila pracovní poměr a jako důvody uvedla zvlášť hrubé porušení povinností – provedení nedůvodného (neoprávněného) přesunu 2,2 GB dat ve vlastnictví zaměstnavatele z počítače, jenž byl žalobci přidělen k výkonu jeho pracovní činnosti, na externí datovou jednotku a jednání, které se stalo předmětem aktuálně probíhajícího vyšetřování orgány činnými v trestním řízení. Toto okamžité zrušení pracovního poměru nahradilo dohodu o rozvázání pracovního poměru ze dne 15. 6. 2015.
5. Odvolací soud ale nepovažoval za správné, jak soud prvního stupně posoudil nároky na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a na náhradu ušlého zisku, které byly předmětem odvolacího řízení.
6. Při posuzování zadostiučinění za nemajetkovou újmu postupoval podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích a zbýval se jednotlivými kritérii formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozsudcích ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 283/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Provedl srovnání s případy projednávanými Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 123/2014, 28 C 257/2015 a 28 C 248/2015 a přihlédl i ke sporu vedenému žalobcem pod sp. zn. 26 C 79/2018, zhodnotil jejich podobnosti i rozdíly a dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 105 000 Kč. Protože žalovaná již žalobci z tohoto titulu zaplatila 70 000 Kč, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jakým soud prvního stupně přiznal žalobci dalších 35 000 Kč.
7. Odvolací soud se dále zabýval nárokem na náhradu ušlého zisku, který žalobce dovozoval z toho, že v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 22. 6. 2015 mu nebylo vyplaceno odchodné ve výši 257 994 Kč sjednané v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 15. 6. 2015. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce a okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť jeho důvodem nebylo zahájení trestního stíhání, nýbrž skutek popsaný v tomto právním jednání zaměstnavatele. Navíc žalobce okamžité zrušení pracovního poměru zpochybnil a vede o jeho platnost s tehdejším zaměstnavatelem spor, svých nároků se proto může domáhat v probíhajícím pracovněprávním sporu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Měl za to, že částka 105 000 Kč je zjevně nepřiměřená nemajetkové újmě, kterou v souvislosti s trestním stíháním utrpěl. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, 29 Cdo 2012/2010, 30 Cdo 2310/2012, 30 Cdo 1290/2014, 30 Cdo 2495/2012, 30 Cdo 4462/2009, i Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3016/11, II. ÚS 2175/16, I. ÚS 2551/13. Nesouhlasil s tím, s jakými jinými případy odvolací soud jeho věc porovnával, namítal, že mu o rozsudcích v těchto věcech není nic známo, a rozhodnutí odvolacího soudu považoval v této části za nepřezkoumatelné.
10. Vytýkal odvolacímu soudu také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo zahájení trestního stíhání, nýbrž skutek popsaný v tomto právním jednání zaměstnavatele. To je však v rozporu s okamžitým zrušením pracovního poměru, jak jej popsal soud prvního stupně, podle něhož důvodem zrušení pracovního poměru bylo (pod bodem 2) jednání, které se stalo předmětem aktuálně probíhajícího vyšetřování orgány činnými v trestním řízení. Odvolací soud tedy vyhodnotil důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem, a tím se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 391/05).
11. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Námitka vadných skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a okamžitým zrušením pracovního poměru, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Skutečnost, že trestní stíhání bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, neplyne. Důvodem, resp. jedním z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru bylo jednání, které se stalo předmětem aktuálně probíhajícího vyšetřování orgány činnými v trestním řízení, nikoli trestní stíhání. Nesouhlasí-li žalobce s důvody, pro které s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr, může neplatnost pracovního poměru napadnout u soudu, jak ostatně již učinil. Namítá-li tudíž vadná skutková zjištění, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by skutková zjištění odvolacího soudu byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. Dovolání je přípustné rozsahu vztahujícímu se k nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť při řešení otázky procesního práva, jakým způsobem má soud postupovat při srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
19. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, v němž dovodil, že zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy nepředstavuje zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující v jeho ustanoveních §120 až 136 procesní pravidla o dokazování. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §129 odst. 1 o. s. ř.). Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou - mimo jiné - takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety - skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury - např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 266.
20. V projednávané věci odvolací soud shora naznačeným způsobem nepostupoval. Správně přihlédl ke kritériím vymezeným ustálenou judikaturou a provedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ale vyplývá ze záznamu z jednání dne 19. 5. 2020, účastníky s těmito rozhodnutími neseznámil a neumožnil jim na ně adekvátně reagovat.
21. Jelikož právní posouzení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud jeho rozsudek v napadeném rozsahu vztahujícímu se k nároku na náhradu nemajetkové újmy a v akcesorickém výroku o nákladech řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu