ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3626.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3626/2020-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ELMO-PLAST a. s. , identifikační číslo osoby 28126548, se sídlem v Alojzově, Alojzov 171, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované L. Č. , soudní exekutorky se sídlem XY, o zaplacení 923 199 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 171/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 214/2019-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově jako soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 4 C 171/2018-155, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 923 199 Kč s příslušenstvím.
Uvedenou částku žalobkyně požadovala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky L. Č., tj. vedlejší účastnice na straně žalované. K němu mělo dojít v souvislosti s dražbou pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území a obci XY, jež byla provedena v rámci exekuce vedené pod sp. zn. XY EX XY.
Nesprávný úřední postup, od kterého žalobkyně vznesený nárok odvozovala, souvisel s obsahem dražební vyhlášky, kterou jmenovaná soudní exekutorka před předmětnou dražbou vydala dne 25. 11. 2013, jakož i s obsahem usnesení o určení ceny draženého pozemku ze dne 21. 10. 2013. V obou těchto rozhodnutích byl totiž uveden údaj, že dražený pozemek je prost jakýchkoliv závad. Poté, co se žalobkyně stala na základě usnesení o příklepu vlastníkem předmětného pozemku, však vyšlo najevo, že tato informace nebyla pravdivá, neboť na pozemku se pod horní vrstvou zeminy nacházel stavební a demoliční odpad, na jehož následné odstranění byla žalobkyně nucena vynaložit požadovanou částku 923 199 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absenci předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu. Postup soudní exekutorky při dražbě dotčeného pozemku totiž zcela vyhověl právní úpravě obsažené v §335 až 337h o. s. ř., v tehdy platném znění. Uvedla-li pak soudní exekutorka v dražební vyhlášce i v usnesení o ceně draženého pozemku, že tento pozemek není zatížen právy třetích osob ani jakýmikoliv závadami, jednalo se dle odvolacího soudu pouze o vady právní. Ze žádného právního předpisu pak nelze dovodit odpovědnost soudního exekutora za tzv. skryté vady předmětu dražby, který vydražitel nabývá na základě uděleného příklepu, když tato odpovědnost je upravena pouze v občanském zákoníku při prodeji za úplatu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že soudní exekutorka tím, že v článku VI dražební vyhlášky uvedla text: „Práva a závady spojené s nemovitostí: nejsou“, konstatovala, že dražený pozemek je prostý jakýchkoliv závad, nikoliv jen těch, které jsou uvedeny v občanském soudním řádu. Znění tohoto článku dražební vyhlášky však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezohlednil, pročež vyšel z nesprávného skutkového zjištění, na které navázalo nesprávné právní posouzení věci. V opačném případě by odvolací soud musel dospět k závěru, že soudní exekutorka pochybila, pokud prostřednictvím zmíněného článku dražební vyhlášky deklarovala, že dražená nemovitá věc je prosta jakýchkoliv práv a závad (tedy bez rozlišení na vady právní a jiné), čímž však současně překročila svou pravomoc. Ze žádného právního předpisu totiž neplyne, že by soudní exekutor byl povinen zkoumat také existenci možných skrytých vad předmětu dražby. Žalobkyně je přitom toho názoru, že „jelikož se jedná o otázku hmotného práva dosud neřešenou odvolacím soudem, je na místě, aby dovolací soud pro tento případ a pro případy jim podobné rozhodl, jak nastalé potíže řešit (…), když velmi často exekutoři pouze přepisují závěry soudních znalců, kteří zase posuzují nemovité věci od stolu, aniž by ve skutečnosti nemovitou věc prohlédli“.
Kromě toho z nesprávných skutkových zjištění vychází dle názoru dovolatelky také chybný závěr odvolacího soudu o skryté povaze vady vydraženého pozemku. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaná o této vadě věděla, neboť o ní věděly správní orgány působící na úseku ochrany životního prostředí, které jsou „její součástí“. Ačkoliv žalobkyně na tuto skutečnost v řízení poukazovala, soudy obou stupňů se s ní nevypořádaly. Dovolacím soudem dosud neřešenou otázku přitom žalobkyně spatřuje v tom, zda se v situaci, kdy stát zamlčí jemu známé skutečnosti, a namísto toho výslovně uvede, že zde tyto skutečnosti nejsou, čímž současně překročí své zákonné zmocnění plynoucí z §336b odst. 2 o. s. ř., v tehdy platném znění, jedná o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, za níž odpovídá stát, nebo o porušení „principu prevenční povinnosti“ podle obecně aplikovatelného §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, anebo o úmyslné jednání proti dobrým mravům ve smyslu §424 téhož předpisu.
Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí z důvodu jeho nepřípustnosti, popř. pro jeho zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí vychází ze správného závěru, podle kterého postup soudní exekutorky zákonu neodporoval, pročež nebyl naplněn zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu.
Vedlejší účastnice se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací otázka vymezená žalobkyní, ve které napadá postup soudní exekutorky spočívající v přenesení závěru znaleckého posudku do části výroku dražební vyhlášky týkající se závad na dražené nemovité věci, již byla dovolacím soudem řešena a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř tedy odůvodnit nemůže. Odkázat lze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011, ze dne ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 914/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1071/2019. V usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 914/2018, pak Nejvyšší soud vyjádřil tento závěr: „Námitka žalobce, že soudní exekutor neuvedl ve výroku dražební vyhlášky veškeré závady spojené s draženou nemovitostí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Obsahem dražební vyhlášky má být mj. výrok o právech a závadách spojených s nemovitostí [srov. §336b odst. 2 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2010]; ten exekutor v dražební vyhlášce uvádí zpravidla v takové podobě, jak o nich rozhodl v pravomocném usnesení o ceně v předchozí fázi výkonu rozhodnutí (srov. §52 odst. 2 a §69 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a §336a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2010). Usnesení o ceně zase předchází fáze oceňování nemovitosti soudním znalcem (srov. §336 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2010). Závadami spojenými s nemovitostmi se přitom rozumí především věcná břemena, jimiž je nemovitost zatížena, nájemní práva a jiná práva, která zavazují vlastníka nemovitosti (povinného), aby něco konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl (srov. též §336a odst. 2 o. s. ř. definující závady, jež prodejem v dražbě nezaniknou). Uvedené závady pak nalézají své uplatnění již při určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství podle §336a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2010, při němž soud vychází z ocenění provedeného ustanoveným znalcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011). Z dosavad uvedeného pak vyplývá, že stát nelze činit odpovědným v případě, kdy žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu škody cílí na revizi znaleckého posudku, v němž se měla, dle tvrzení žalobce, promítnout skutečnost, že vlastníka dražené nemovitosti zatěžuje rovněž povinnost hradit úvěr váznoucí na společných částech domu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4115/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti naposledy uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu).“
Citované judikatorní závěry lze nepochybně vztáhnout i na nyní řešenou situaci, v níž žalobkyně svůj nárok na náhradu škody rovněž odvozuje od tvrzeného pochybení soudní exekutorky spočívajícího v převzetí údaje o absenci závad zatěžujících vydražený pozemek (zde v podobě umístění skládky stavebního a demoličního odpadu), který se objevil ve znaleckém posudku, jenž byl v řízení vypracován.
Pokud žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že soudní exekutorka do dražební vyhlášky zahrnula nejen údaj o absenci právních vad váznoucích na vydraženém pozemku, jak jí ukládal občanský soudní řád a jak na podkladě skutkových zjištění zkonstatoval odvolací soud, ale též údaj o absenci závad dalších (tedy nikoliv pouze právních), neboť to plyne z článku VI dražební vyhlášky, zpochybňuje tím ve své podstatě skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ze závěru, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil a v souladu s nímž soudní exekutorka tím, že do předmětné dražební vyhlášky zahrnula pouze údaj o absenci právních vad draženého pozemku, postupovala při provádění dražby zcela v souladu s požadavky stanovenými občanským soudním řádem, a její úřední postup proto nelze považovat za nesprávný, je současně zřejmé, že napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky, zda soudní exekutorka o existenci skládky stavebního a demoličního odpadu, která se na draženém pozemku nacházela, věděla či nikoliv, resp. zda se jednalo o vadu skrytou nebo vadu zjevnou. Zpochybnění správnosti řešení této otázky dovolatelkou tedy rovněž nemůže přípustnost jejího dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
K úvahám žalobkyně, podle kterých lze v daném případě dovozovat odpovědnost žalované z důvodu porušení §415 nebo §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které v rozhodné době upravovaly odpovědnost za škodu způsobenou porušením tzv. prevenční povinnosti, resp. odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, lze nadto závěrem uvést, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. je vzhledem ke svému §26 vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním, takže zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Dikce §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nepřipouští, že by stát mohl za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídat podle jiného zákona, tedy podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku tak bude možné použít pouze v případě, že se v dané věci nejedná o výkon státní (veřejné) moci, tedy tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Co 2081/2011, a dále přiměřeně např. rozsudek téhož soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, rozsudek ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, nebo usnesení ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).
Otázky předestřené žalobkyní tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká nákladů řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a na něž dovolatelka poukazuje, uvádí-li, že se odvolací soud některými jejími odvolacími námitkami nezabýval, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, která v řízení podporovala žalovanou, pak rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odráží skutečnost, že vedlejší účastnici žádné takové náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu