ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3634.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3634/2020-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Bytového družstva nájemníků domu XY , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 300 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 293 C 20/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, č. j. 44 Co 396/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 293 C 20/2016-29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 13. 6. 2016 domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu odčinění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně nejprve pod sp. zn. 65 Ro 3543/2004 a následně pod sp. zn. 44 C 105/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo u Městského soudu v Brně zahájeno dne 20. 12. 2004. Žalobkyně K. H. se podanou žalobou domáhala po nynějším žalobci jako žalovaném 1) a po Statutárním městu Brnu jako žalovaném 2) zaplacení částky 3 729 790 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Ústní jednání byla konána ve dnech 1. 8. 2006, 31. 8. 2006, 30. 1. 2007, 24. 4. 2007, 29. 5. 2007, 10. 4. 2008, 30. 4. 2009, 21. 5. 2009, 15. 4. 2010, 17. 4. 2012, 20. 9. 2012 a dne 15. 11. 2012, kdy byl soudem vyhlášen rozsudek, proti němuž podala odvolání žalobkyně a oba žalovaní. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 19. 4. 2013. Ústní jednání před odvolacím soudem byla konána dne 28. 5. 2014 a dne 11. 6. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 150/2013-449 nabyl právní moci dne 17. 7. 2014. Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalovaní. Dne 12. 11. 2014 byla věc předložena Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 17. 3. 2015 Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 4. 2015. Usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 44 C 105/2005-487, Městský soud v Brně rozhodl o vrácení soudních poplatků za podaná dovolání žalobkyni a žalovanému 2). Usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 44 C 105/2005-488, bylo opraveno usnesení ze dne 20. 5. 2015 tak, že soudní poplatek za podané dovolání byl správně vrácen žalovanému 1) a nikoliv žalobkyni. Usnesení ze dne 1. 9. 2015 nabylo právní moci dne 23. 9. 2015. Usnesení ze dne 20. 5. 2015 bylo žalovanému 1) (žalobci v tomto řízení) na jeho žádost doručeno dne 20. 9. 2015. Podáním ze dne 10. 12. 2015 žalobce uplatnil u žalované nárok z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Z potvrzení ze dne 15. 12. 2015 vyplývá, že podání žalobce bylo žalované doručeno dne 10. 12. 2015. Stanoviskem ze dne 11. 9. 2017 žalovaná žalobci sdělila, že došlo k promlčení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), skončilo okamžikem, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015. Nejpozději dne 23. 4. 2015 se žalobce rovněž dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, neboť tohoto dne bylo jeho zástupci zmíněné usnesení Nejvyššího soudu doručeno. Právní mocí tohoto usnesení bylo řízení definitivně ukončeno a žalobci tak po tomto dni již nemohla vznikat újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Vydání usnesení o vrácení soudního poplatku a opravného usnesení k tomuto usnesení nemá na okamžik skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk žádný vliv. Tato usnesení jsou usneseními ryze procesními a mohou být vydána i po skončení řízení. Je možné, že usnesení o vrácení soudního poplatku bude vydáno např. i několik měsíců (až let) po skončení řízení, kdy soud v evidenci zjistí existenci přeplatku na soudním poplatku. Vydání uvedených procesních usnesení nemělo tudíž žádný vliv na okamžik skončení posuzovaného řízení, k němuž došlo dne 23. 4. 2015. Od tohoto dne je tedy třeba počítat 6 měsíční promlčecí lhůtu. Posledním dnem pro podání žaloby, popř. uplatnění nároku u žalované, byl tedy den 23. 10. 2015. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až dne 10. 12. 2015 a žalobu podal až dne 13. 6. 2016, je zjevné, že jeho právo na odčinění nemajetkové újmy již bylo promlčeno. Ohledně námitky žalobce, že žalovaná námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž uvedl, že v projednávané věci neshledal žádné okolnosti, které by svědčily závěru, že uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo zneužitím práva na úkor žalobce. Ohledně žalobcem namítané nepřiměřeně krátké zákonné promlčecí lhůtě soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že v projednávané věci, v níž posuzovaným řízením je běžný majetkový spor, nenastaly žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do právní jistoty, jímž je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně jak ohledně okamžiku, jímž počala běžet promlčecí lhůta, tak ohledně posouzení otázky případného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž odkázal na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k závěru o promlčení žalobou uplatněného práva uvádí, že již v odvolání odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dle nějž při určení konce řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Dále v odvolání namítal, že jakékoli rozhodování v jedné věci musí být vnímáno jako integrální součást procesu (řízení). V posuzovaném řízení bylo poslední rozhodnutí vydáno 1. 9. 2015 a jeho právní moc se datuje 23. 9. 2015. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 10. 12. 2015, tudíž se tak stalo před uplynutím promlčecí lhůty. Dovolatel namítá, že s touto jeho argumentací se odvolací soud nijak nevypořádal. Nejvyšší soud ve Stanovisku uzavřel, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Nejvyšší soud přitom nerozlišoval, zda to které rozhodnutí mělo či nemělo vliv či význam pro případnou nejistotu účastníků řízení. Soud tak nesprávně vyložil zákonné ustanovení vážící počátek běhu promlčecí lhůty na skončení řízení tak, že toto skončení řízení poměřoval namísto vydáním posledního rozhodnutí v něm účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením. Odvolací soud dále pochybil tím, že zcela pominul relevantní odvolací argumentaci žalobce, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. Obdobného procesního pochybení se odvolací soud dopustil ve vztahu k odvolací argumentaci ohledně vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel na základě výše uvedených námitek tak formuluje tyto otázky: 1) Od kdy začala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění předmětného práva u žalované? 2) Bylo povinností odvolacího soudu se řádně vypořádat s relevantními námitkami proti právnímu hodnocení počátku běhu promlčecí lhůty a proti posouzení případné nemravnosti námitky promlčení soudem prvního stupně? Pokud ano, jaký vliv na rozhodnutí dané věci mají odpovědi na tyto námitky? Dále dovolatel ve vztahu k nákladovým výrokům namítá, že odvolací soud postupoval tak, jako kdyby odvolání proti nákladovému výroku soudu prvního stupně neobsahovalo žádné námitky. Shodně odvolací soud naložil s námitkou ohledně rovného přístupu k účastníkům řízení, pokud soud prvního stupně v předvolání neuvedl vše potřebné pro to, aby eventuálně mohlo dojít k vynesení rozsudku pro zmeškání, čímž bylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel dále dovolání doplnil podáním ze dne 8. 10. 2020, v němž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, dle nějž: „Stávající ustálená judikatura vychází ze závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Není přitom podmínkou, aby šlo o rozhodnutí věcné.“
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Otázkou počátku běhu promlčecí doby v případě práva na odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011: „Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na řízení jako na jeden celek však ustanovení §32 odst. 3 ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena.“
Judikatura Nejvyššího soudu je tudíž ustálena v závěru, že rovněž pro určení relevantního konce řízení pro účely posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodujícím účel zadostiučinění, jímž je odčinění újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, a tudíž relevantním okamžikem určujícím konec řízení je den, jímž byla tato nejistota odstraněna.
Skutkově obdobnou situací jako v nyní posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 642/2013. V tam posuzované věci bylo řízení zahájeno dne 16. 12. 1998 a skončilo dne 15. 12. 2005, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Následně dne 12. 5. 2010 (tj. cca po 4 a půl letech od usnesení Ústavního soudu) bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 10. 8. 2010. Soud prvního stupně i odvolací soud shledaly právo žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení promlčeným, neboť promlčecí lhůta počala běžet dne 16. 12. 2005 (tj. dnem následujícím po právní moci usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti). Daný závěr shledal Nejvyšší soud souladným s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právě uvedený závěr není nikterak zpochybněn ani dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Dovolatelem zdůrazněná výše citovaná pasáž uvedeného rozhodnutí je vytržena z kontextu. Nejvyšší soud dále navazuje ustáleným závěrem: „V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní (srov. např. sjednocující stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).“ V uvedené věci oním rozhodnutím, jež nemá povahu rozhodnutí věcného, bylo usnesení o odmítnutí dovolání. Otázka významu případného následného rozhodnutí o vrácení soudního poplatku v odkazovaném rozhodnutí řešena nebyla.
Soudy nižších stupňů tudíž při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty postupovaly v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem tvrzený odklon od rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, v němž Nejvyšší soud uvedl: „V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně.“ Nejvyšší soud následně v dané věci shledal nesprávným postup odvolacího soudu, jenž ve vztahu k výši úroků z prodlení a počátku prodlení neučinil žádné závěry a k námitkám žalovaného uplatněným v odvolání odkázal paušálně na závěry, které zaujal již dříve ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž ani v odkazovaných předchozích rozhodnutích žádný závěr k těmto námitkám nezaujal. V nynější věci však odvolací soud shledal argumentaci, na níž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně, jako dostatečnou i ve vztahu k odvolacím námitkám. Z toho důvodu jako odpověď na odvolací námitky v části relevantního konce řízení argumentaci soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval a v části týkající se případného vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy na konkrétní části rozhodnutí soudu prvního stupně odkázal. Takový postup aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, v němž dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. Nad rámec právě uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně uvádí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 137/2018), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
K námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy, včetně dovolatelem zdůrazňované okolnosti, že žalovaná se v zákonem předpokládané lhůtě 6 měsíců k jeho předběžnému uplatnění nároku nevyjádřila, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010.
V části dovolání, jíž dovolatel brojí proti nákladovému výroku soudu prvního stupně, přičemž poukazuje na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně vypořádání této námitky, není dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka, zda bylo povinností odvolacího soudu se řádně vypořádat s námitkou porušení rovného přístupu soudu k účastníkům řízení. Nerovný přístup žalobce spatřoval v tom, že soud prvního stupně při obeslání žalované na jednání neuvedl v předvolání vše potřebné pro to, aby eventuálně mohlo dojít k vynesení rozsudku pro zmeškání. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se s touto námitkou měl v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Podle závěrů Nejvyššího soudu je však dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). V daném případě žalobce uvedenou odvolací námitkou uplatnil vadu řízení, která však může být způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pouze tehdy, pokud by šlo o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I kdyby soud prvního stupně při předvolání žalované nesplnil požadavky §153b o. s. ř., jak dovolatel namítá (kterážto námitka však nemá oporu ve spisu, neboť dle č. l. 22 byla žalované zasílána výzva dle vzoru č. 14), z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nebyla v řízení pasivní, k žalobě se vyjádřila (č. l. 14) a z účasti na jednání se omluvila (č. l. 23). Již z toho důvodu tak nebylo možné vydat rozsudek pro zmeškání ve smyslu §153b o. s. ř., tudíž podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly naplněny, kterýžto závěr uvedl též soud prvního stupně v protokolu o jednání (č. l. 26). Z právě uvedeného tak vyplývá, že i kdyby k žalobcem tvrzené vadě řízení při předvolání žalované došlo, vzhledem k následnému procesnímu postupu žalované nešlo o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelem předkládaná otázka, zda nedostatečné poučení žalované při předvolání vedoucí k tomu, že nemůže být vydán rozsudek pro zmeškání, zakládá nerovný přístup soudu k účastníkům řízení, je tak v nyní posuzované věci otázkou hypotetickou, neboť ani její kladné zodpovězení by nemohlo vzhledem k výše uvedenému pro žalobce vést k příznivějšímu rozhodnutí ve věci.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu