ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3835.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3835/2020-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 184/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 30 Co 48/2020-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady nemajetkových újem jednak ve výši 1 500 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání a jednak ve výši 490 000 Kč za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 32/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2019, č. j. 28 C 184/2019-39, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 490 000 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou a souhlasně se soudem prvního stupně konstatoval, že ohledně obou nároků byla žaloba doručená soudu dne 16. 1. 2019 podaná po uplynutí promlčecí lhůty.
V poměrech projednávané věci nastala právní moc konečného rozhodnutí 16. 1. 2018, poté od 17. 1. 2018 počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jejíž konec připadl na den 16. 7. 2018. To byl zároveň den, kdy byla žalované doručena žádost žalobkyně podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Došlo tak ke stavení běhu promlčecí lhůty, a to maximálně na dobu šesti měsíců. Stanovisko žalované bylo žalobkyni doručeno dne 2. 1. 2019. Žalobkyni tak po skončení předběžného řízení zbýval pro uplatnění včasné žaloby u soudu zbytek jediného dne (středa) 2. 1. 2019.
Odvolací soud také souhlasně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované není rozporné s dobrými mravy. Konstatoval, že pokud žalobkyně byla již v trestním řízení a posléze i při uplatnění nároku na odškodnění zastoupena advokátem, měla vědět, že ke dni 16. 7. 2018 dochází k promlčení nároku a že při stavení promlčecí lhůty od téhož dne (podáním žádosti u žalované) bude mít při negativním stanovisku žalované k dispozici zlomek jednoho dne na uplatnění nároku u soudu, aby k promlčení nedošlo. Dále uvedl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Cdo 1529/2011; správně 30 Cdo 1529/2011, pozn. dovolacího soudu), že takto vysokému riziku promlčení mohla a měla žalobkyně čelit tím, že podá žalobu u soudu již v průběhu doby vyřizování věci u žalované, popř. učinit taková opatření, aby byla schopna bezprostředně po doručení stanoviska žalované žalobu podat. Argument žalobkyně, že žalovaná ji snad měla aktivisticky včasným posouzením nároku poškodit, již není vůbec případný, neboť žalované lze stěží vyčítat, že uplatněný nárok předběžně projednala v zákonné lhůtě. Odvolací soud také odkázal jak na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, tak i na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a sp. zn. 30 Cdo 1541/2016), a tam uvedené závěry, že námitka promlčení uplatněná státem nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zvláště když je žalobkyně zastoupena advokátem, v daném oboru profesionálem, kterému nic nebránilo v tom, aby nárok klienta uplatnil u soudu řádně a včas kdykoliv během promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla dovolatelka, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 8. 1. 2020 předně tak, že má dovolání za vadné, neboť nesplňuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. Dále uvedla, že má za správné rozhodnutí obou soudů v tom, že to byla žalobkyně, kdo zavinil marné uplynutí promlčecích lhůt. Žalovaná žalobkyni nijak nebránila ve včasném uplatnění jejích nároků. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a požádala o uhrazení nákladů dovolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Tak je tomu i v nynější věci, pokud dovolatelka napadá potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok II rozsudku odvolacího soudu.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka s odkazem na §237 o. s. ř. „považuje za právní otázku hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, otázku délky promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí poté, co došlo k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u ministerstev a jiných ústředních správních úřadů podle §6 zákona č. 82/1998 Sb.“ Uvedla, že „dle současné judikatury byla vyložena ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v rozporu se zněním a účelem daného zákona, kdy nereflektuje současnou právní úpravu subsidiárního právního předpisu, resp. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku … Na základě těchto skutečností je tedy nesprávně právně stanovena délka promlčecí lhůty poté, co dojde žalobkyni, resp. poškozené, stanovisko příslušného ústředního orgánu České republiky, neboť tato lhůta se prodlužuje o šest měsíců s ohledem na subsidiární aplikaci občanského zákoníku v dané věci“. Ve zbylé části dovolání ohledně výše formulované otázky dovolatelka předkládá již jen svůj výklad ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., a zákona č. 89/2012 Sb., týkajících se běhu a stavení promlčecích lhůt, prokládaný odkazy na komentářovou literaturu, současně s několikerým upozorněním na nesprávný výklad inkriminovaných ustanovení provedený (a to pouze) odvolacím soudem.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2538/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1739/20; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolací soud uzavírá, že z obsahu dovolání nebylo možné dovodit (kromě nesouhlasu dovolatelky se závěry odvolacího soudu), v čem ta spatřuje splnění jí uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Zejména vůbec nebylo možné zjistit z důvodu neuvedení judikatury Nejvyššího soudu, případně odpovídající formulace jeho právního názoru, podle které by snad bylo možné rozhodovací praxi dovolacího soudu identifikovat, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu formou prostého předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud věc posoudit, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. Dovolání tak trpí v uvedeném rozsahu vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.), a proto nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat.
Ani v rozsahu další právní otázky (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy), která má být dle dovolatelky dovolacím soudem posouzena jinak, a jejíž podstata tkví ve formulaci „dovolací soud v daném případě … vykládá námitku promlčení jako obecný institut, který chrání právní jistotu, aniž by však zároveň přihlédl k individuálním okolnostem případu a dobré víře žalobkyně …“, dovolání nenaplňuje požadavky na jeho bezvadnost. Z logiky celé pokračující dovolatelčiny argumentace (ale i ze syntaxe) je předně zřejmé, že ta měla v uvedené citaci na mysli výklad odvolacího, nikoliv dovolacího soudu. Dále dovolací soud konstatuje, že i u zde předloženého předpokladu přípustnosti absentuje jakékoliv srozumitelné představení rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které by se měl pro příště odchýlit (rozhodnout „jinak“). Zcela se tak na obsah i této části dovolání stran jeho zákonem požadované bezvadnosti uplatní již výše uvedené požadavky judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, kterým však dovolání v dotčeném rozsahu nedostálo. Dovolání i zde trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.), a proto nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení ústavně zaručených práv dovolatelky, které mělo spočívat v porušení rovnosti stran v civilním řízení tím, že odvolací soud přesto, že žalobkyně byla po celou dobu v dobré víře, že žalobu uplatnila řádně a včas, neměl námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, v důsledku čehož měl žalované přiznat vyšší privilegovanou ochranu, a odchýlit se tím od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10. Odkaz dovolatelky však není přiléhavý, neboť tam komentovaná dobrá víra žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že se nemajetková újma v daném období a za daného stavu judikatury nepromlčovala. V době projednávání věci nynější dovolatelky je rozhodovací praxe již ustálena v tom, že nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčují (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud odvolací soud neměl námitku promlčení žalované za rozpornou s dobrými mravy za situace, kdy nebylo žalobkyní ani tvrzeno jednání, kterým by žalovaná znemožnila žalobkyni uplatnění jejích nároků u soudu, tj. že by žalobkyně neměla mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu než nastane promlčení prostým plynutím času, ani nešlo o šikanózní výkon práva ze strany žalované (nic z toho dovolatelka ani netvrdila), konečně nešlo ani o Ústavním soudem aprobovanou nepřiměřenou tvrdost dopadající na žalobkyni v důsledku soudem neodmítnuté námitky promlčení uplatněné např. v době judikaturních změn, neodchýlil se tím při vyřešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu