ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3869.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3869/2020-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Helenou Hrubou, advokátkou v Opavě, Lidická 289/20, proti žalovaným, označeným jako 1/ Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16 a 2/ Česká republika – Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice , se sídlem v Pardubicích, Na Třísle 135, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 113/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2020, č. j. 71 Co 205/2020, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Opavě jako soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2020, č. j. 7 C 113/2020-6, kterým uvedený soud vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Žalobce se žalobou domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 159/2011.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda odvolací soud správně aplikoval ust. §41 odst. 2 o. s. ř., když projednal odvolání žalobce proti nemeritornímu usnesení soudu prvního stupně o vyslovení místní příslušnosti [v němž navíc odvolací soud nebyl podle §212a odst. 1 o. s. ř. vázán důvody uplatněnými v odvolání] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud založil své rozhodnutí výlučně na výkladu §85 odst. 5 a §87b o. s. ř., který však žalobce v podaném dovolání nikterak nezpochybňuje.
Pochybnosti žalobce o možné podjatosti soudců soudu, jemuž byla věc postoupena, rovněž nezakládají přípustnost dovolání, neboť ani při řešení dané otázky se odvolací soud (implicitně) neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Nd 56/2018, ve kterém bylo vysvětleno, že ani případná nedůvěra žalobce v soud prvního stupně nemůže být ve stádiu zkoumání místní příslušnosti toho kterého soudu zohledněna. Z téhož důvodu není Nejvyšší soud oprávněn v této fázi řízení rozhodovat o dovoláním uplatněném požadavku žalobce na delegaci vhodnou či nutnou (§12 odst. 1 až 3 o. s. ř.), jíž se mohou soudy zabývat až tehdy, bude-li otázka místní příslušnosti postavena najisto.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu