ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3870.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3870/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 84 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 95/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 30 Co 67/2020-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 88 792 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2013 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 11 C 95/2018-90, konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2013 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 84 792 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 10. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, jímž byly potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázka, „zda lze v případě náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení považovat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za rovnocennou formu zadostiučinění (ve srovnání s peněžitou formou zadostiučinění), kterou lze použít i v případě, kdy význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nebyl nepatrný a v případě, že poškozený v nezanedbatelné míře nezpůsobil, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný, a tedy že i újma utrpěná žalobcem byla nepatrná, a nikoli na závěru, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nebyl nepatrný. V případě, že újma utrpěná poškozeným je nepatrná, lze konstatování porušení práva považovat za dostatečnou formu satisfakce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
Také otázka, „zda lze skutečnost, že žalobce vede větší počet soudních sporů o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat (samu o sobě) za důvod pro přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení toliko ve formě konstatování porušení práva“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Skutečnost, že žalobce vede větší počet soudních sporů, odvolací soud nepovažoval (samu o sobě) za důvod pro přiznání zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva, nýbrž k ní přihlédl v rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a v něm citovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž zohlednil, že posuzované řízení bylo řízením kompenzačním za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99 a že žalobci se zadostiučinění dostalo dobrovolným plněním od žalované již v počátku posuzovaného řízení, a to ve vyšší částce, než žalobci náležela. Nepřiléhavý je odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, v nichž dovolací soud vysvětlil, ve kterých případech lze chování účastníka označit za litigiózní (sudičské), neboť odvolací soud chování žalobce za litigiózní nepovažoval, tudíž závěry těchto rozsudků na projednávanou věc nedopadají.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda soud může v případě řízení, u kterého se podle stávající judikatury presumuje standardní význam předmětu řízení pro účastníka, dovodit nepatrný význam pro poškozeného i přesto, že žalovaná jiný než standardní význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce ani netvrdila (v rámci své povinnosti tvrzení) ani neprokázala (v rámci své důkazní povinnosti)“. Odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15). Odvolací soud tak učinil závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro dovolatele nikoli na základě nežádoucího aktivismu nad rámec tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), nýbrž na podkladě skutečností vyplývajících z průběhu posuzovaného řízení a známých mu z úřední činnosti.
Žalobce přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobce nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části je proto dovolání žalobce vadné, a v tomto rozsahu nelze dovolání přezkoumat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu