ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.469.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 469/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Římskokatolická farnost – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, IČO 65050410, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o zaplacení 169 312 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 114/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 35 Co 67/2020-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 169 312 080 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena zamítnutím návrhu na vydání pozemků XY, XY a XY (dále též jen „Pozemky“) z toho důvodu, že nejsou ve vlastnictví žádné z povinných osob podle §4 zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Tvrdila, že škoda jí vznikla v důsledku
1) nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávném vedení evidence katastru nemovitostí, které se projevilo při identifikaci historického církevního majetku v katastrálním území, kdy katastrální úřad do své identifikace nezahrnul část stávajícího katastrálního území,
2) nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívající v tom, že pozemkový úřad nepostupoval v souladu s §3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“, a nevedl a neřešil historický majetek právního předchůdce žalobkyně odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu,
3) nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívající v tom, že pozemkový úřad nepřijal dostatečná opatření k zjištění skutečného rozsahu historického majetku právního předchůdce žalobkyně,
4) nezákonného rozhodnutí Pozemkového úřadu České republiky ze dne 25. 10. 2007 o pozemkových úpravách (dále též jen „Rozhodnutí“), neboť nestanoví omezení v nakládání s nově vzniklými pozemky podle §3 odst. 55 zákona č. 139/2002 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 18 C 114/2017-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby. Za prvé uvedl, že nesprávný úřední postup pod body 1) až 3) se bezprostředně odrazil v obsahu Rozhodnutí a sám o sobě nemohl být příčinou vzniku škody žalobkyně. K naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím [§8 zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“], by ovšem bylo nutné, aby Rozhodnutí bylo změněno či zrušeno, k čemuž však nedošlo. Není proto splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Za druhé se ztotožnil s argumentem žalované strany, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda, neboť Rozhodnutí bylo vydáno v roce 2007, zatímco zákon č. 428/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 a Pozemky, které stát již nevlastnil, byly zahrnuty mezi nevydané pozemky, za něž byla žalobkyni poskytnuta finanční náhrada.
Dovolatelka v dovolání napadá toliko závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí (otázkami, zda v daném případě bylo nutné, aby Rozhodnutí bylo zrušeno, a zda lze postup Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, který pochybil při vedení evidence katastru nemovitostí, považovat za nesprávný úřední postup a samostatný odpovědnostní titul), nenapadá však závěr odvolacího soudu, že jí nevznikla škoda jakožto další z předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není tudíž dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu.
Založil-li ovšem odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pakliže obstojí důvod další. To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, potom může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladové výroky není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu