ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.499.2021.3
sp. zn. 30 Cdo 499/2021-418
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a) K. K. , narozeného XY, b) P. K. , narozené XY, c) K. K. , narozeného XY a d) D. K. , narozené XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 187/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, se v rozsahu, jímž byl potvrzen ve výrocích I a VI rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, odmítá .
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o věci samé, vyjma té jeho části, jíž byly potvrzeny výroky I a VI rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, vyjma jeho výroků I a VI, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se podanou žalobou žalobce a) domáhal vůči žalované poskytnutí písemné omluvy (v blíže specifikovaném znění) a vedle toho se každý z žalobců a) až d) domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích – žalobce a) ve výši 5 000 000 Kč, žalobkyně b) ve výši 2 000 000 Kč, žalobci c) a d) každý ve výši 1 000 000 Kč. Podle žaloby šlo o nároky z titulu ochrany osobnosti podle §13 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
2. K odůvodnění žaloby bylo vyloženo, že žalobce a) podnikal v oboru pojišťovnických služeb, v té souvislosti bylo proti němu dne 23. 7. 2003 zahájeno trestní stíhání, dne 10. 10. 2003 byl obžalován z návodu k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dal spoluobviněnému T. P. pokyn, aby zájemce o předmětný kurz uvedl v omyl ohledně podmínek obchodní spolupráce s žalobcem a), čímž měla poškozeným vzniknout škoda 27 300 Kč. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 4 T 188/2003-192, uznal žalobce a) vinným označeným trestným činem, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 4. 2004, č. j. 2 To 77/2004-238, odvolání obou obžalovaných jako nedůvodné zamítl, odsuzující rozsudek tedy nabyl právní moci dne 19. 4. 2004. Na základě podané stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Šumperku poté znovu uznal žalobce a) vinným, a to rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4 T 144/2005-509, uložil mu trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci následně rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 55 To 25/2007- 551, zprostil oba obžalované podle §226 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu obžaloby z důvodu, že žádné protiprávní jednání ze strany obžalovaných nebylo prokázáno. Tímto rozsudkem bylo trestní řízení proti žalobci a) pravomocně skončeno. Vzhledem k tomu, pro jaký skutek byl žalobce a) obviněn a vzhledem k délce jeho pravomocného odsouzení, které trvalo od 19. 4. 2004 do 15. 8. 2005, tedy téměř rok a půl, představovalo trestní stíhání pro žalobce a) i pro členy jeho rodiny mimořádně intenzivní a dlouhodobě traumatizující prožitek. Promítlo se do jejich osobnostních práv ve formě snížení postavení ve společnosti, žalobce a) musel v důsledku ztráty důvěryhodnosti zcela ukončit podnikání, z prosperujícího podnikatele se v důsledku nedůvodného čtyři roky trvajícího trestního stíhání stal nezaměstnaný. V místě bydliště měl žalobce a) pověst soudně trestaného podvodníka, o zprošťujícím rozsudku mají povědomost pouze osoby z okruhu jeho nejbližších přátel a známých, pro širší okolí zůstává nedůvěryhodnou soudně trestanou osobou. Uvedené skutečnosti se nepříznivě odrazily i ve sféře ostatních žalobců, jeho manželky i (v době podání žaloby ještě nezletilých) dětí. V důsledku stresu se zhoršil zdravotní stav žalobce a), který se pokusil o sebevraždu, byl hospitalizován na psychiatrii, došlo k narušení vztahu mezi manžely a ke snížení kvality života celé rodiny.
3. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 34 C 187/2008-349, rozhodl, že žalovaná je povinna zaslat na adresu žalobce a) písemnou omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok I rozsudku), dále o povinnosti zaplatit žalobcům náhradu nemajetkové újmy, a to žalobci a) 1 000 000 Kč (výrok II rozsudku), žalobkyni b) 500 000 Kč (výrok III rozsudku), žalobcům c) a d) každému ve výši 200 000 Kč (výroky IV a V rozsudku). Ohledně částek 4 000 000 Kč ve vztahu k žalobci a), 1 500 000 Kč ve vztahu k žalobkyni b) a 800 000 Kč ve vztahu k žalobcům c) a d) žalobu zamítl (výrok VI rozsudku) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 159 912 Kč (výrok VII rozsudku) a na účet soudu prvního stupně na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem 699 Kč (výrok VIII rozsudku).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vycházel z tvrzení žalobců o průběhu posuzovaného trestního řízení (jež žalovaná nezpochybňovala). Z výslechu svědků měl za prokázané, že situace v rodině žalobců byla v rozhodné době skutečně mimořádně nepříznivá, zejména po vydání odsuzujícího rozsudku měl problémy nejen žalobce a), ale i jeho manželka, stejně jako obě děti. Žalobce a) byl přijat k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení Pardubické krajské nemocnice, kam ho 14. 2. 2004 přivedl dědeček, který ho našel v bytě po třech dnech, kdy již po něm pátrali kriminalisté, protože zanechal dopis na rozloučenou a od 11. 2. 2004 byl nezvěstný. Do ambulantní péče byl propuštěn 5. 3. 2004 bez objektivně zjistitelného suicidálního rizika, poté se ambulantně psychiatricky léčil pro depresivní fáze onemocnění s protrahovaným průběhem a anergií, přidaly se i somatické potíže a dlouhotrvající chronický zánět kůže v oblasti obličeje stresového původu. Stigma odsouzení a dehonestace zanechalo na žalobci silné posttraumatické změny osobnosti, což vedlo postupně ke ztrátě emocí a vlivem sociálního vyloučení i k odcizení mezi manžely a rozpadu jejich vztahu. Trvalé následky zdravotní i psychické každý den limitují a brání všem členům rodiny v plnohodnotném životě. Záležitost tedy zasáhla celou rodinu a vedla k posttraumatickému vývoji osobnosti, jak u žalobce a), tak u jeho ženy a dětí. V průběhu šestnácti let byla celá rodina vystavena opakovaně úzkostnému a traumatickému prožívání a vyloučení z kolektivu. Rodina byla mnohdy na pokraji chudoby, dětem nemohl žalobce a) zajistit podmínky pro jejich rozvoj, jaké by jinak měly. Soud prvního stupně žalobce a) a b) nevyslechl, vyjma dalších důvodů též pro jejich chování v jednací síni. Žalobce a) se podle soudem prvního stupně učiněných zjištění stěží ovládal, při výslechu svědků se opakovaně stalo, že se rozplakal, bylo zřejmé, že se snaží pláč ovládnout, ale mnohdy se mu to nezdařilo. Žalobkyně b) reagovala podle soudu prvního stupně zcela jinak, po celou dobu jednání seděla prakticky nehnutě, strnule, její obličej byl bez jakýchkoliv emocí.
5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání podle ustanovení §11 a §13 obč. zák., upravujícím nároky z titulu ochrany osobnosti. Ohledně soudem přiznané omluvy žalobci a) rozsudek soudu prvního stupně jakékoliv odůvodnění postrádá. Při závěru o prokázaném zásahu do osobnostních práv jednotlivých žalobců se soud prvního stupně zabýval výší přiměřeného zadostiučinění v penězích. U žalobce a) byl zásah do osobnostní sféry objektivně nejsilnější, byl zasažen dlouhodobým trestním stíháním, dvěma odsuzujícími rozsudky (jeden nabyl na určitý čas právní moci). Následky pro osobnostní sféru žalobce a) byly mimořádně silné, ztratil zaměstnání, neměl možnost podnikat a tím v důsledku jeho špatného psychického stavu trpěla i celá rodina nejen psychicky, ale rovněž materiálně nedostatkem financí na zabezpečení chodu rodiny. Délka trestního řízení byla podle soudu prvního stupně rovněž „mimořádně dlouhá“. Pokus žalobce o sebevraždu a následná hospitalizace žalobce a) zvyšují intenzitu zjištěného zásahu, stejně jako fakt, že byl žalobce a) pravomocně odsouzen, než bylo následně odsuzující rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno. Soud prvního stupně vyšel „ze srovnatelných případů v takovýchto nebo obdobných věcech“ a dospěl k závěru, že jako potřebnému odškodnění újmy žalobce a) se přiměřenou jeví částka 1 000 000 Kč. Odkázal přitom na věc jím projednávanou pod sp. zn. 37 C 197/2014, kde bylo také přiznáno (jinému žalobci) odškodnění cca 1 000 000 Kč. V porovnávané věci také došlo k pravomocnému odsouzení dotčené osoby se souvisejícím zrušením živnostenských oprávnění pro ztrátu bezúhonnosti, ovšem obviněný byl na rozdíl od žalobce a) ve vazbě. U žalobce a) byla zvýšena intenzita zásahu, protože zůstal bydlet v P., kde ho všichni znali a všichni o trestním stíhání věděli, následky tedy přetrvávají dodnes. Ve srovnávané věci takové újmu umocňující okolnosti nenastaly. V porovnávané věci bylo odkazováno na další rozhodnutí soudu, a to Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 91/2010. Co se týče žalobkyně b), její zásah, stejně tak jako ostatních členů rodiny, byl podle soudu prvního stupně nižší v porovnání s žalobcem a), na druhou stranu byl rovněž mimořádně vysoký, a to i ve svých důsledcích, když z dokazování vyplynulo, že žalobkyně b) není schopna pro dlouhodobý stres pracovat na plný úvazek. Ve vztahu k ní je podle soudu prvního stupně přiměřeným peněžité zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Protože i děti žalobců a) a b) byly celou situací zasaženy, bály se okolí a nekomunikovaly s ním, dokonce ani s vlastní rodinou v širším slova smyslu, považoval proto soud prvního stupně vůči nim za odpovídající satisfakci peněžité plnění ve výši 200 000 Kč pro každého, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
6. Na základě odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Co 102/2019-375, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I až VI potvrzuje, ve výroku VII jej změnil s tím, že žalovaná je povinna každému ze žalobců zaplatit na náhradu nákladů řízení 39 978 Kč, výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně zrušil (alinea 1 rozsudku odvolacího soudu). Dále vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 727,60 Kč (alinea 2 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud jednotlivé výroky svého rozhodnutí nečísloval.
7. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a přisvědčil i jeho právním závěrům ve vztahu k věci samé, aniž by dokazování sám doplňoval. Nesouhlasil s námitkou žalované, že důvěryhodnost žalobce a) byla soudem prvního stupně posouzena nesprávně, a že se uvedený soud nijak nevypořádal s tím, že zcela opačně byla tatáž otázka posouzena v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 10 C 428/2009, v němž se žalobce ve vztahu k témuž posuzovanému řízení domáhal bezúspěšně nároku na náhradu škody, přičemž soudy obou stupňů se v tamním řízení shodly na závěru, že žalobce věrohodnou osobou není. Odvolací soud v nyní projednávané věci zdůraznil, že jde o námitku právně bezvýznamnou, když žalobce a) v nynějším řízení o ochranu osobnosti nevypovídal a veškerá svá tvrzení žalobci prokázali jinými důkazy. Pokud měla žalovaná výhrady k výši částek přiznaných soudem prvního stupně, pak s touto argumentací odvolací soud rovněž nesouhlasil s ohledem na délku trvání trestního řízení a s vědomím toho, že žalobce a) opakovaně brojil proti pro něj nepříznivým rozhodnutím přijatých v rámci trestního řízení, přičemž i poté, co na základě stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Šumperku a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, okresní soud (nepravomocně) opět uznal žalobce a) vinným ze zažalované trestné činnosti. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobci b), c) a d) nemají k podání žaloby věcnou aktivní legitimaci. Podle odvolacího soudu tito tři žalobci věcně aktivně legitimováni jsou, a to bez ohledu na to, že se neúčastnili trestního řízení. Předmětem sporu byla nemajetková újma, která manželce a dětem byla způsobena vleklým trestním stíháním žalobce a), jehož součástí bylo pravomocné odsouzení, které vyvolalo v osobnostní sféře nejen žalobce a), ale i žalobců b), c) a d) zásadní zásah. Za přiměřenou výši zadostiučinění považoval odvolací soud tu, jež byla přiznána již soudem prvního stupně, na jehož rozsudek v rozsahu odůvodnění sám pro stručnost odkázal. Výrok o nákladech řízení změnil jen tak, aby odpovídal tomu, že každému ze žalobců vznikly jeho vlastní náklady, zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení zálohovaných státem odůvodnil odvolací soud tím, že považoval za bezpředmětné, aby státu (Ministerstvu spravedlnosti) bylo uloženo hradit státu (na účet soudu prvního stupně) náklady řízení zálohované státem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek soudu prvního stupně stejně jako rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu výroku II až V a VII až VIII prvostupňového rozsudku, rozsudek odvolacího soudu byl naopak výslovně napaden v jeho celku. Žalovaná navrhovala jejich zrušení a vrácení věci (zjevně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
9. Žalovaná (dále též „dovolatelka“) namítala nesprávné právní posouzení věci, neboť (v rámci první předestřené otázky) tvrdila, že přiznané zadostiučinění se bez zjevných a podstatných skutkových odlišností projednávané věci liší od zadostiučinění přiznaného v případech skutkově obdobných. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, dále jen „R 67/2016“). V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkala, že v režimu ochrany osobnosti přiznal podstatně vyšší odškodnění, než které je přiznáváno v režimu zákona č. 82/1998 Sb., ačkoliv by v obou případech mělo být vycházeno ze stejných či alespoň obdobných principů, výše poskytovaného zadostiučinění by se měla shodovat. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje žalovaná za nepřezkoumatelné, přiznané zadostiučinění je naprosto neadekvátní. Žalobci a) byl opakovaně ukládán jen podmíněný trest odnětí svobody. Výše škody spojovaná s trestným činem podvodu, pro nějž se trestní řízení vedlo, činila pouze 27 300 Kč. Nebylo přihlédnuto k tomu, jaký trest ve skutečnosti žalobci a) reálně hrozil, že byl stíhán na svobodě a jeho věc nebyla nijak medializována. Žalovaná nesouhlasí s tím, že se ke srovnání výše odškodnění hodila věc projednávaná před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 197/2014, neboť ve srovnávané věci šlo o odškodnění za vazbu a nikoliv za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Stejnou výtku žalovaná uplatňuje vůči další porovnávané věci vedené před Městským soudem v Brně pod sp. zn. „108/91/2010“ (patrně jde o řízení vedené pod sp. zn. 108 C 91/2010 – poznámka Nejvyššího soudu), neboť v porovnávané věci byl obviněný stíhán pro podstatně závažnější trestný čin ohrožený vyšší trestní sazbou než v případě žalobce a) a odvolacím soudem přiznané odškodnění bylo (po přepočtu na jeden den trestního stíhání) mnohonásobně nižší než to, které bylo nakonec přiznáno žalobci a). V posledně uvedené věci šlo o odškodnění založené již na výkladu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a nikoliv pramenící z ochrany osobnosti fyzické osoby, což podle žalované indikuje, že by odškodnění podle obou předpisů nemělo být diametrálně odlišné. Žalobci sami žádnou srovnatelnou věc neuvedli, přiznané zadostiučinění nakonec podle dovolatelky neodpovídá ani závěrům vtěleným do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, v němž bylo vysvětleno, že přiznané zadostiučinění způsobené nactiutrháním, pomluvou nebo urážkou by nemělo bezdůvodně přesahovat odškodnění přiznávané za smrt blízké osoby. Rovněž hodnocení důkazů a závěry soudů obou stupňů týkající se věrohodnosti žalobce a) v nynějším řízení jsou podle dovolatelky bezdůvodně zcela odlišné od těch, které učinily soudy obou stupňů v souvisejícím řízení o náhradu škody a kde byl žalobce a) označen s podrobnější argumentací (opakované arogantní chování, vykázání z jednací síně apod.) za „velmi nedůvěryhodnou osobu“. Druhou otázku žalobkyně spojuje s nesprávným výkladem §7 odst. 1 OdpŠk, podle jehož analogické aplikace vztažené do řízení o ochranu osobnosti lze zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznat jen účastníkovi řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Takovými osobami nejsou žalobci b) až d), kteří tak podle dovolatelky nejsou k uplatněnému nároku tzv. aktivně věcně legitimováni a jejich požadavky měly být bez dalšího zamítnuty.
10. Žalobci naopak vyvraceli důvody podaného dovolání a navrhli jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Předně namítali, že žalobkyně neuvedla otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu; samotná citace judikatury není dostačující. Nebylo také vymezeno, jaké právní posouzení považuje žalovaná za nesprávné. I pokud by bylo místo pro věcný přezkum napadeného rozsudku ze strany dovolacího soudu, pak pro ten případ žalobci namítali, že rozhodnutí zmiňovaná žalovanou v dovolání byla překonána v konkrétněji označených rozhodnutích Ústavního soudu. Co do okruhu osob oprávněných k odškodnění bylo pak žalobci odkazováno na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2306/2012.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené však nevylučuje, aby byl tento výrok zrušen jako výrok závislý.
16. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 a §201 o. s. ř.). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k rozsudku městského soudu podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
17. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované jinak směřující proti celému rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné v rozsahu, jímž byl ve věci samé potvrzen výrok VI rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby.
18. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
19. Podala-li tak žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl odvolacím soudem (navíc evidentně nad rámec podaného odvolání) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho části žalobu částečně zamítající, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalovanou příznivě. Podané dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu není subjektivně přípustné.
20. Posuzované dovolání neobsahuje ve vztahu k druhé otázce [namítající nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců b) až d) k uplatněnému nároku] náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., avšak zůstala jen u obecného tvrzení, že posouzení legitimace žalobců odporuje znění §7 odst. 1 OdpŠk, vůči argumentaci odvolacího soudu žádné oponentní rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící odlišně předestřenou otázku neoznačila.
21. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
22. Ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, jehož výrokem I byla žalobci a) přiznána omluva, jenž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu rovněž potvrzen, dovolání nelze projednat, neboť v tomu odpovídajícím rozsahu žalovaná žádnou argumentaci neuplatnila, absentuje zde tedy vymezení tzv. dovolacího důvodu (srov. výše zmiňovaný §241a odst. 2 o. s. ř.).
23. Dovolání je ovšem přípustné pro řešení otázky určení výše přiměřeného zadostiučinění v návaznosti na to, jaká výše peněžitého zadostiučinění byla přiznána u obdobných případů, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
26. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
27. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovídá stát podle OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, pokud tato újma vznikla v době od 27. 4. 2006, byť nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v období před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, pak lze proti státu přiznat toliko cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. Soud přitom přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byla posuzována podle §31a odst. 2 tohoto zákona (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011 či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5975/2016). Tedy i v případě, kdy je v řízení na základě §11 a násl. obč. zák. posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy (vzniklé v období před 27. 4. 2006) způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, není možné vzít ze zřetele způsob, jakým je určována výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 Odpšk, neboť právě absence takové úpravy odškodnění nemajetkové újmy je postupem podle §11 a násl. obč. zák. nahrazována.
28. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že §31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a zejména dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí v konečném důsledku odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) s projednávanou věcí shodují. Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
29. Tyto závěry pak Nejvyšší soud doplnil ve zmiňovaném R 67/2016 tak, že pokud nelze nalézt případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
30. V poměrech projednávané věci odvolací soud převzetím skutkových závěrů soudu prvního stupně posuzoval jen některá z kritérií pro určení výše peněžitého zadostiučinění (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobců), přičemž akceptoval následně komparaci s případem řešeným soudem prvního stupně pod sp. zn. 37 C 197/2014 a dále, navíc jen zprostředkovaně, též s věcí Městského soudu v Brně projednávanou pod sp. zn. 108 C 91/2010, k níž mělo být přihlédnuto již při posuzování onoho porovnávaného sporu pod sp. zn. 37 C 197/2014.
31. Soud prvního stupně však nejenže v průběhu řízení účastníky s podstatnými okolnostmi porovnávané věci (resp. věcí) neseznámil – ač toho bylo z důvodů dále vysvětlených zapotřebí – ale v důvodech svého rozhodnutí ani neobjasnil povahu posuzovaného případu, jeho základní skutkové znaky, nepopsal rozdíly mezi posuzovanou věcí a porovnávaným případem. Z rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné jen to, že v porovnávané věci šlo též o trestní řízení, kde poškozenému bylo přiznáno odškodnění 1 000 000 Kč, a že daný poškozený byl na rozdíl od žalobce a) ve vazbě. Není ani zřejmé, jaká byla délka porovnávaného trestního řízení, jakým trestem byl tamní pachatel ohrožen, jaké byly u něj následky vyvolané nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, tím méně bylo vysvětleno, jak srovnávaná věc dopadala do poměrů nynějších žalobců b) až c), kteří nebyli v trestním řízení obviněni. Povinností soudů bylo naopak podrobně vysvětlit, jak se jednotlivé rozdílné či shodné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. uvést v návaznosti na hodnocení těchto jednotlivých rozdílných či shodných znaků, v čem spočívá přiměřenost jimi určeného zadostiučinění právě ve srovnání se zadostiučiněním přiznaným v jiném případě (k nárokům spojeným s určením výše přiměřeného zadostiučinění srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15).
32. Na základě výše popsaného kusého porovnání nemohl soud prvního stupně dostát výše nastíněným požadavkům judikatury, vydané rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což platí přiměřeně i pro rozhodnutí odvolacího soudu, který nejenže věc přezkoumal nad rámec podaného odvolání, ale nezhostil se dostatečně své přezkumné funkce a vytýkaný nedostatek v podobě nepřezkoumatelnosti nenapravil. Rozhodnutí ve věci založené na úvaze odvolacího soudu o výši přiměřeného zadostiučinění v posuzované věci při porovnání se zadostiučiněním poskytnutým v jiném případě je nesprávné též z důvodu, že odvolací soud fakticky neporovnával výši zadostiučinění poskytnutého v jiném případě s výší zadostiučinění v posuzované věci, ale odškodnění, které bylo shledáno jako přiměřené v jiném případě, porovnával (navíc naprosto nedostatečným způsobem) s částkou přisouzenou žalobcům rozhodnutím soudu prvního stupně.
33. Vzhledem k absenci rozhodujících údajů o srovnávaných věcech se Nejvyšší soud nemůže kvalifikovaně vyjádřit k námitce žalované, že i přiznané odškodnění nemajetkové újmy v druhé ze soudem prvního stupně porovnávaných věcí bylo nakonec násobně nižší, než-li odškodnění přiznané ve věci nyní projednávané, a že i potud má existovat významná disproporce.
34. Ve zmiňovaném R 67/2016 Nejvyšší soud vysvětlil, že v každém případě je primárně na žalobci, aby (za případného přiměřeného postupu soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. V usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, pak Nejvyšší soud doplnil, že je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.
35. Pokud žalobce, přes toliko přiměřené poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby sám provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (zde lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na internetové stránce https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim .
36. Nejvyšší soud doplňuje, že ani žalobci označené nálezy Ústavního soudu (ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), pokud na straně jedné akcentují potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídají mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňují závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění pak nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném, což nakonec výslovně potvrzuje odůvodnění prvního z citovaných nálezů.
37. Jestliže nebylo v projednávané věci provedeno za účelem zjištění odpovídající výše relutární satisfakce potřebné porovnání újmy žalobců s jinými srovnatelnými věcmi, je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž i nesprávné.
38. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými vadami je přitom zatížena i projednávaná věc.
39. Soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud postupovaly v projednávané věci v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, podle nichž není vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 563, nebo Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 266). V dané věci proto nebyl postup soudů obou stupňů předvídatelný, neboť nejen žalovanou, ale ani žalobce neseznámily s podstatnými a rozdílnými znaky porovnávaných věcí a neumožnily jim uplatnit vlastní argumentaci.
40. Žalovaná v podaném dovolání rovněž důvodně poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dostatečně nereagoval na její námitky a argumenty ohledně věrohodnosti žalobce a). Jelikož je dovolání zákonem předjímáno pro řešení otázek právních (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat závěr o skutkovém stavu, z něhož vycházel odvolací soud, ani se vyjadřovat ke způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu, shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou řízení (z hlediska požadavku na přezkoumatelnost rozhodnutí) však bude, jestliže soudy na podstatnou argumentaci strany sporu buď vůbec nereagují, nebo reagují způsobem, který je nedostatečný či nelogický.
41. Jestliže žalovaná v odvolacím řízení výslovně zpochybnila věrohodnost žalobce a), pak argument odvolacího soudu o tom, že tento účastník nebyl vyslechnut a soud prvního stupně vycházel z jiných důkazů, by v obecné rovině mohl jako logický obstát, nikoliv však za procesní situace nastalé v poměrech projednávané věci, kde soud prvního stupně z projevů žalobce a) v jednací síni (projevy pláče při výslechu svědků a nemožnost jeho ovládnutí), jak sám uvedl, usuzoval na nepochybně špatný psychický stav žalobce a), jak jej (zjevně i na základě dalších za řízení provedených důkazů) nakonec také zohlednil ve svém meritorním rozhodnutí. Pakliže žalovaná s konkrétním odkazem na odůvodnění pravomocných soudních rozhodnutí, jimiž soud prvního stupně provedl dokazování, poukázala na zcela odlišné a opakované nevhodné chování žalobce v souvisejícím sporu o náhradu škody před Obvodním soudem pro Prahu 2 a takto zpochybňovala závěr o správnosti zjištění soudu prvního stupně opřená vedle provedeného dokazování též o způsob chování žalobce a) v jednací síni, bylo povinností odvolacího soudu se s touto její argumentací stručně vypořádat, zvláště je-li povinností soudů po provedeném dokazování pečlivě přihlížet k tomu, co vyšlo za řízení najevo.
42. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění (podle §13 obč. zák.), jak jej učinil odvolací soud, nesprávné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu jeho kvalifikovaného napadení zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v potřebném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
43. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V novém rozhodnutí bude zapotřebí z hlediska naplnění podmínky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou (újmou) rovněž vyložit, zda a jak případně se promítají závěry dlouhodobě ustálené judikatury k výkladu §7 odst. 1 OdpŠk omezujícího aktivní věcnou legitimaci k náhradě škody (újmy) z titulu nezákonného rozhodnutí pouze na účastníky řízení, popř. osoby na řízení zúčastněné [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, zveřejněný pod č. 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18] též do poměrů nastolených v řízení o nárocích na ochranu osobnosti, v němž se má přiměřeně aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu