ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.523.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 523/2021-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 146 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 65/2015-308, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 72 Co 75/2020-385, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení odškodnění ve výši 1 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání zahájené usnesením Policie ČR ze dne 21. 11. 2013, č. j. KRPA-423480-21/TČ-2013-001176-Še, a ve výši 146 300 Kč za nezákonné omezení osobní svobody v souvislosti s tímto trestním stíháním. Žalovaná žalobci zaplatila odškodnění ve výši 28 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a ve výši 50 800 Kč za nezákonné omezení osobní svobody.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 18 C 65/2015-308, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 18 C 65/2015-325, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 72 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2016 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 22 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2016 do zaplacení (výrok III), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 72 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2016 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,05 % z částky 78 800 Kč od 1. 4. 2016 do 14. 4. 2016 (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok VII).
K odvolání obou žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30 000 Kč, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v jakém byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 30 000 Kč, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody ve výši 72 800 Kč s příslušenstvím žalobce v dovolání neuvedl žádnou argumentaci, nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu (§241a odst. 3 o. s. ř.). Posuzované dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a v uvedeném rozsahu nelze v dovolacím řízení pro tuto vadu pokračovat (k náležitostem dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 870 000 Kč nemůže námitka nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přihlédl tedy k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobci hrozil, následkům, které tím byly žalobci způsobeny, i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech (srov. bod 11. napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Nesouhlasí-li žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, a požaduje-li srovnání s jinými případy, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním je přitom nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil skutkový stav, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení, k nimž může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
S ohledem na charakter uplatněných námitek Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že odlišná verze skutku předkládaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě nemůže znamenat tzv. extrémní rozpor mezi hodnocením důkazů odvolacím soudem s jím vyvozenými závěry. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se tak v daném případě nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, nebo ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).
Současně je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a odůvodnění napadeného rozsudku nikterak neznemožnilo dovolateli přednést jeho dovolací námitky. Napadený rozsudek proto nelze považovat za nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu