ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4325.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4325/2018-660
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, b) K. B. , narozeného XY, a c) A. B. , narozené XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 135/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. 25 Co 145/2018-617, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů řízení částku celkem 9.946,20 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. března 2018, č. j. 10 C 135/2017-568, v odvoláním napadených výrocích pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), jako náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná; rozsudek jím napadá ve výrocích I a II, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva. Jednak odvolacímu soudu vytýká způsob hodnocení znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jímž byly oceněny oprávněným osobám nevydané pozemky. Přitom namítá, že se odvolací soud patřičně nezabýval odstraněním rozporů mezi uvedeným znaleckým posudkem a jí za odvolacího řízení předloženým znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Zdeňkem Tomíčkem, jakož i to, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění v této otázce jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za nesprávné rovněž považuje posouzení vhodnosti předmětného pozemku jako náhradního (se zřetelem na jí zmiňovanou existenci věcného břemene, zastavěnost pozemku technickou infrastrukturou a existenci ochranného pásma elektrického vedení a z nich vyplývající jeho nevyužitelnost k zemědělským účelům). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Předestírá-li dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, nelze než uvést, že tím ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž také rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá ani s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadám, dle nichž je třeba hodnotit důkaz znaleckým posudkem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), se ostatně odvolací soud také nezpronevěřil, a důvodně zde čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků (a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců) ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (přihlížeje přitom rovněž k výpovědi citovaného znalce v označeném řízení, v němž byl tento znalec k obsahu znaleckého posudku slyšen). V důvodech svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení důkazů (tedy proč zde vycházel právě ze závěrů znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., nikoli z žalovanou předloženého a v odvolacím řízení provedeného znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka) náležitě vysvětlil. Poukázal na to, že citovaný znalec v souladu s ustálenou judikaturou pozemky, byť byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), správně ocenil jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), přičemž současně zohlednil i tu okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě (zatímco znalec Ing. Zdeněk Tomíček uvedené skutečnosti v úvahu nevzal).
Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům – jde-li o hodnotu totožných, oprávněným osobám odňatých pozemků a potažmo výši restitučního nároku – soudy dospěly i v jiných, již dříve skončených řízeních týchž účastníků a v nich vydaná konečná rozhodnutí obstála i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018).
Pro úplnost sluší se dodat, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou „v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy“ (z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé). Skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelce tudíž nelze přisvědčit, že by tato její námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání a to ani na základě jí odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Dovolatelka touto námitkou v podstatě opět napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, kdy si na základě izolované akcentace pouze některých skutečností vytváří vlastní skutkový stav, čímž však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu.
Na dovolatelkou předestřené otázce zda lze v souvislosti s oceněním žalobcům nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, pak rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, neboť ten krom obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí v závislosti na individuálních skutkových okolnostech případu (pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě) na závěru, že v daném případě skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly.
Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Uzavřel-li odvolací soud, že předmětný pozemek je vhodný k převodu jakožto pozemek náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě), vycházeje ze závěru, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že na dotčeném pozemku již je zřízena technická infrastruktura – vodovod a elektrické vedení, přičemž výše citované ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro takový případ (na pozemku již existující technická infrastruktura) stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků (§6 odst. 1 písm. b/, bod 4 zákona č. 503/2012 Sb.), a neshledal přitom ani další překážky převoditelnosti dotčeného pozemku ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu [uzavíraje, že věcné břemeno vodovodu ani ochranné pásmo elektrického vedení (podle §46 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/) nebrání tomu, aby byl předmětný pozemek i nadále zemědělsky využíván], nejsou jeho závěry s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nikterak v rozporu. Současně nelze přitakat ani těm námitkám, podle nichž žalobci ze shora uvedených důvodů nebudou moci bez dalšího volně disponovat s předmětným pozemkem, ale budou nuceni situaci na předmětném pozemku „složitě právně i prakticky řešit“. Nad rámec výše citované judikatury, v níž ani tato dovolatelkou uváděná tvrzení nenacházejí sebemenší oporu, lze v obecné rovině uvést, že dovolatelka zřejmě záměrně přehlíží, že zemědělsky využívané pozemky jsou mnohdy dotčeny právě i elektrickým vedením a jeho ochrannými pásmy, a přesto jsou jejich vlastníky (příp. pachtýři) dlouhodobě a zcela bez problémů zemědělsky využívány, přičemž jimi nejsou ani nijak omezeni v dispozicích s takovými pozemky. Posledně zmíněnou argumentaci lze proto označit za čistě účelovou.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, není pak ve shora předestřených souvislostech případný, neboť odkazovaným rozhodnutím byla řešena otázka (ne)vydání pozemků situovaných v letištním areálu (tvořícím jeden funkční celek) a v souvislosti s tím aplikovatelnost ustanovení §22 zákona o půdě, což očividně není případ nyní projednávané věci. Zjevně nepřiléhavý je pak i odkaz na řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 240/2016, a v něm přijaté závěry k otázce ochranného pásma jako překážky k vydání pozemku v k.ú. XY jako pozemku náhradního. Dovolatelka i v tomto případě přehlíží, že i toto jí posléze uvedené rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového základu, jestliže tehdy oprávněným osobám nevydaný náhradní pozemek tvořil izolační zeleň a nacházel se v ochranném pásmu dráhy (§8 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách), což opět není případ nyní projednávané věci, v níž předmětný pozemek je ornou půdou a jako takový je i zemědělsky využíván.
Přestože pak dovolatelka výslovně uvádí, že dovolání podává i proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, vůči tomuto výroku, jenž patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, kteří se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 7.920 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.726,20 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu