ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2515.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2515/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Bc. R. H. , b) E. M. , obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 58/32, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, o určení, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka nemá vůči žalobcům právní účinky, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 328/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. 12 Co 455/2015-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 9 C 328/2014-175, rozhodl, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka Ing. J. K. ze dne 2. 12. 2014, jímž většinový spoluvlastník souhlasí s tím, aby byla bezodkladně opravena topná soustava v bytě, který užívá žalobkyně b), nacházející se napravo při vchodu do domu, který je součástí pozemku parc. č. 2882, zapsaného na LV č. 2051, vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm Karlovy Vary pro k. ú. a obec K. (dále jen „předmětná nemovitost“), nemá vůči žalobcům právní účinky (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 12 Co 455/2015-235, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka o bezodkladné opravě topné soustavy v předmětné nemovitosti, nemá právní účinky vůči žalobcům (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř.. Po rekapitulaci dosavadního řízení uvedli, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o tvrzení, která nebyla podepřena patřičnými důkazy, čímž věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud postupoval nesprávně, pokud shledal, že žalobcům muselo být na základě emailové komunikace jasné, proč bylo rozhodnutí vydáno a proč se jedná o neodkladnou záležitost. Tyto závěry však v řízení nebyly vůbec prokázány. Naopak žalobci prokázali, že předmětná závada se nenachází v bytě žalobkyně b). Také nebylo prokázáno, že topná soustava je nefunkční od roku 2014, tedy že se jedná o neodkladnou záležitost. Topná soustava sice minimálně od roku 2014 vykazovala závadu, nicméně nebyla nefunkční. Topná soustava navíc do dne podání dovolání nebyla opravena ani vyměněna, a přesto je dům užíván stejně jako v minulosti. Odvolací soud se dále nezabýval konkretizací rozhodnutí většinového spoluvlastníka, tedy tím, co přesně mělo být provedeno. Tato skutečnost rovněž nebyla důkazně podložena. Odvolací soud nesprávně věc posoudil, když „ve vztahu k §1128 odst. 2 o. z. konstatoval, že menšinoví spoluvlastníci nebyli při údajně neodkladné záležitosti opominuti“. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, když rozhodoval meritorně bez opory v provedeném dokazování. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezili konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice v dovolání avizovali, že dovolání považují za přípustné podle §237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedli, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pomine-li dovolací soud, že dovolatelé vůbec nevymezili přípustnost dovolání a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, je dovolání především polemikou se zjištěným skutkovým stavem a vyjádřením obecného nesouhlasu s rozhodnutím nalézacích soudů. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Namítají-li dále dovolatelé existenci procesních vad řízení (zejména, že se odvolací soud určitou skutečností nezabýval nebo neprovedl nějaké důkazy), dovolací soud připomíná, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že mu není zřejmé, kam směřuje argumentace dovolatelů, pokud odvolacímu soudu vytýkají, že „ve vztahu k §1128 odst. 2 o. z. konstatoval, že menšinoví spoluvlastníci nebyli při údajně neodkladné záležitosti opominuti“, když podle uvedeného ustanovení není ani třeba, aby v případě neodkladné záležitosti byli spoluvlastníci informováni (§1128 odst. 2 první věty in fine o. z.). Bez ohledu na to, že i v této části dovolací argumentace jde o polemiku se skutkovými závěry nalézacích soudů, dovolací soud pro úplnost dodává, že z §1128 odst. 2 o. z. vyplývá, že rozhodnutí o správě společné věci má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. V takovém případě má rozhodnutí právní účinky i pro spoluvlastníky, kteří nebyli vyrozuměni o potřebě rozhodnout; zákonná úprava (§1128 odst. 2 věta druhá o. z.) jim v této situaci zakládá právo domáhat se vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči spoluvlastníku právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
Takový nárok však dovolatelé zjevně neuplatnili, což vyplývá (vedle samotných žalobních tvrzení) již z toho, že polemikou se skutkovým stavem naznačují nesouhlas se základním závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o neodkladnou záležitost.
K námitce dovolatelů, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka je nicotné, neboť nebylo učiněno dostatečně určitě, dovolací soud připomíná, že postačí, pokud záměr většinového spoluvlastníka bude konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic, kterou lze předpokládat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 12687)] Z tohoto pohledu nelze rozhodnutí většinového spoluvlastníka, a tak ani závěru odvolacího soudu o jeho určitosti ničeho vytknout, když i v této části se dovolání opírá výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, resp. procesem hodnocení důkazů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 je o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu