ECLI:CZ:US:2017:1.US.1766.16.1
sp. zn. I. ÚS 1766/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Dany Hanzlíkové, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti unesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 379/2016-253 ze dne 11. března 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 302/2015-187 ze dne 23. září 2015 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 C 191/2014-153 ze dne 19. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Vyšší odborné škole, Obchodní akademii, Střední zdravotnické škole a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky, Klatovy, Plánická 196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Klatovech domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost, která jí byla dána vedlejší účastnicí řízení. Okresní soud žalobu zamítl. Podle jeho zjištění došlo ke snížení mzdových prostředků na platy učitelů, v důsledku čehož byl snížen počet vyučovacích hodin německého jazyka a učitelům byly nabídnuty kratší pracovní úvazky. Stěžovatelka s krácením svého pracovního úvazku nesouhlasila, vedlejší účastnice tedy přistoupila k reorganizaci - snížení počtu učitelů vyučujících německý jazyk. Výběr stěžovatelky přitom nebyl ze strany vedlejší účastnice diskriminační, ale souvisel právě s tím, že nebylo možné zachovat počet vyučovacích hodin v dřívějším rozsahu.
2. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a zároveň uplatila nezpůsobilý dovolací důvod (zpochybnila skutková zjištění).
3. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zachování lidské důstojnosti, svobodnou volbu povolání a svobodné sdružování s jinými na ochranu hospodářských a sociálních zájmů. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že okresní soud neprovedl všechny důkazy, zejména pak tzv. plachtu - přehled všech vyučujících, předmětů a vyučovaných hodin. Soud se spokojil s elektronickou podobou, kterou vedlejší účastnice vytiskla až po podání žaloby. Předložené důkazy neprokazují snížení počtu žáků studujících německý jazyk, počet hodin tohoto jazyka se nezměnil. Všechny dokumenty byly připraveny až po dání výpovědi. Obecné soudy přitom daly větší váhu právě těmto důkazům, než důkazům předloženým stěžovatelkou. Důvody výpovědi spočívaly především v tom, že stěžovatelka byla z osobních důvodů pro ředitelku vedlejší účastnice nežádoucí osobou.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka svou argumentaci zaměřila zejména proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatelky proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí krajského a okresního soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, plyne, že je zásadně třeba trvat na řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nedostačuje tedy např. pouhá citace zákonného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud ovšem již dříve konstatoval, že požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nemají být posuzovány přísně tam, kde dovolatel zároveň řádně vymezil dovolací důvod [nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)].
6. V projednávané věci stěžovatelka zpochybnila zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení [nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581)].
7. Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4061/14 ze dne 8. 7. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015). Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že v současné době byl jeho III. senátem pod sp. zn. III. ÚS 2670/15 předložen návrh podle §23 zákona o Ústavním soudu k zaujetí stanoviska pléna sjednocujícího judikaturu k náležitostem dovolání a dalším otázkám významným z hlediska vztahu mezi dovolacím řízením a řízením o ústavní stížnosti (vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16). Vzhledem k tomu, že navržené stanovisko na procesní otázky nynější věci přímo nedopadá, soud v ní rozhodl, aniž by čekal jeho případného přijetí.
8. Stěžovatelka se dovolávala řady ústavně zaručených práv, pro posouzení věci je však zásadní zejména právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), které chrání mimo jiné i stabilitu existujících pracovních vztahů. Pro toto právo ovšem platí, že je možné se jej dovolávat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Takovým zákonem je zákoník práce, který připouští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny, vždy však jen způsobem, který je tímto zákoníkem upraven [usnesení sp. zn. III. ÚS 547/98 ze dne 8. 4. 1999 (U 30/14 SbNU 295)]. Tato úprava je ovšem úpravou zákonnou, nikoliv úpravou ústavní. Její výklad tedy náleží především obecným soudům, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti.
9. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívalo v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy o tom, zda byly dány důvody výpovědi ze strany vedlejší účastnice řízení a zda bylo její jednání účelové. Stěžovatelka nesouhlasila zejména se skutkovým závěrem, že došlo ke snížení počtu studentů a omezení počtu vyučovacích hodin německého jazyka. Dále rozporovala vypovídací hodnotu elektronického verze přehledu všech vyučujících, předmětů a vyučovaných hodin, z níž soud vyšel.
10. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Takové vady Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména pak rozsudku okresního soudu) vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za základ svých zjištění a jak tyto skutečnosti hodnotily. Napadená rozhodnutí jsou založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. S ohledem na výše uvedené zásady hodnocení důkazů ze strany obecných soudů tedy není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. To platí bez ohledu na to, zda se sám Ústavní soud s tímto hodnocením ztotožňuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu