ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.524.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 524/2021-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobkyně MONNEX Praha, s. r. o. , identifikační číslo 27198731, se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, zastoupené Mgr. Janem Seidlem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 531/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 217/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 20 Co 280/2020-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 19 544 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Seidla, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 17 C 217/2016-264, uložil žalované povinnost zaplati žalobkyni 1 896 180 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 623 820 Kč s příslušenstvím s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 247 263,50 Kč (výrok III).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve znehodnocení budovy, jež jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 266/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání jako celek neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Pokud se snad žalovaná domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Odkázala-li žalovaná na rozhodnutí, která sám odvolací soud v napadeném rozhodnutí citoval, pak odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu neřeší dovolatelkou vymezený důvod dovolání (nesprávně posouzenou příčinu vzniku škody).
Rovněž vady řízení namítané žalovanou (překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v nesprávné aplikaci §136 o. s. ř.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyně v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náklady žalobkyně tvoří odměna 16 100 Kč za 1 úkon právní služby - vyjádření k dovolání - a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§6, §11 odst. 2 písm. e/, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/) a náhrada za 21% DPH z těchto částek ve výši 3 444 Kč, celkem tedy 19 544 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Tomáš Pirk
pověřený člen senátu