ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.572.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 572/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Bohumilem Koutníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 327 184,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 63/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 Co 139/2020-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 3 327 184,84 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, respektive ztráty podílu na zisku, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2013, v němž byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce, jako jediný akcionář a člen statutárního orgánu Z. uváděl, že společnost Z. v důsledku jeho trestního stíhání nezískala licenci pro vývoz a dovoz vojenského materiálu mimo území Evropské unie a přišla o poskytnuté bankovní záruky z obchodů s Egyptskou arabskou republikou. Podle tvrzení žalobce Ministerstvo vnitra poskytlo v licenčním řízení Ministerstvu průmyslu a obchodu nesouhlasné stanovisko k udělení licence, které bylo učiněno v návaznosti na trestní stíhání žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 42 C 63/2018-130, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 327 184,84 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 Co 139/2020-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Při posouzení otázek 1) až 4) (zda je možno ztrátu, respektive nenabytí finančních prostředků akciové společnosti, považovat za ztrátu na majetku jejího akcionáře za situace, kdy tento akcionář může s prostředky akciové společnosti dle jejích stanov a při splnění formálních náležitostí libovolně nakládat; zda lze za ušlý zisk považovat i částku, u které s ohledem na pravidelný běh věcí bylo možno očekávat, že se o ni sníží dluh společnosti; zda lze za ušlý zisk akcionáře považovat nezvýšení hodnoty akcií v jeho vlastnictví, ke kterému došlo v důsledku nezvýšení hodnoty společnosti z důvodu, že na její účet nerozděleného zisku nebyly přičteny finanční prostředky, přestože se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat; zda může škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí vzniknout i osobě blízké té osobě, o které bylo tímto způsobem nezákonně rozhodnuto), které lze shrnout do jediné otázky, zda lze újmu akciové společnosti považovat zároveň za újmu jejího jediného akcionáře, se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., pokud na uvedenou otázku odpověděl záporně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 489/2013, nebo ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, dovolací soud předně poukazuje na to, že žalobce neuvedl korektní citaci z odůvodnění daného rozhodnutí, byť by se to tak mohlo z dovolání jevit. Dovolatelem uváděný závěr se sice v judikatuře Nejvyššího soudu objevuje, ale dopadá výlučně na situace, kdy újma vznikne osobě blízké poškozeného přímo (např. tím, že uhradí za obviněného náklady obhajoby), jak ostatně z daného rozhodnutí zřetelně plyne. To však není případ žalobce.
Rovněž odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1940/2012, je nepřípadný, neboť tam projednávaná věc se skutkově odlišovala od případu žalobce v tom, že šlo o vztah společníka a jeho veřejné obchodní společnosti, který se zřetelně odlišuje od vztahu mezi akcionářem a akciovou společností přímým podílem společníka veřejné obchodní společnosti na jejím zisku, ale i na ztrátách, který v případě akcionáře a akciové společnosti není přítomen.
Svou dovolací námitku 5) (zda lze v odůvodnění konečného meritorního rozhodnutí soudu pouze konstatovat, že soud se dalšími důkazy nezabýval, kdy k rozhodnutí ve věci samé jich dle názoru soudu nebylo zapotřebí, a to aniž by se soud s každým z těchto důkazních návrhů alespoň stručně vypořádal a konstatoval, z jakého důvodu je považuje za nadbytečné) formuluje žalobce jako námitku vady řízení, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v případě žalobce není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu