ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.674.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 674/2021-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně S. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 965 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 129/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 319/2019-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 151 270 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 21/2006 (dále jen „posuzované řízení“) a částky 1 814 000 Kč jako náhrady škody za ztrátu pohledávky v důsledku průtahů v posuzovaném řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, č. j. 57 C 129/2018-182, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 40 512 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2018 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila 110 758 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2018 do zaplacení a 1 814 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 173 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 5. 2018 do zaplacení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody za ztrátu pohledávky ve výši 1 814 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K přípustnosti dovolání žalobkyně pouze obecně uvedla, že odvolací soud „se při vyřešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, takovou otázku hmotného práva však v dovolání řádně nevymezila. Z jeho obsahu lze nicméně dovodit, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení rozhodné doby, po kterou mělo posuzované řízení trvat, zohlednil pouze průtahy, k nimž v řízení došlo, a nikoli též skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu byla jako nezákonná zrušena, což délku řízení prodloužilo.
Uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury je třeba odlišit podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Přitom nelze přihlížet k tomu, že rozhodnutí vydaná v posuzovaném řízení, byla jako nesprávná zrušena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu