ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.737.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 737/2020-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, b) S. K. , narozené XY, obou XY, a c) S. P. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 420 936 Kč (3 x 140 312 Kč) s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 256/2016, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 12 Co 243/2019-173, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 12 Co 243/2019-173, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2019, č. j. 28 C 256/2016-164, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soud pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení se žalobci domáhali žalobou po žalované zaplacení každý částky 100 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 18. 11. 2016 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, které probíhalo před správními orgány a před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 7 A 305/2011 po dobu 7 let o jejich žádosti o určení, zda pozemky (v žalobě konkrétně specifikované) jsou součástí zemědělského půdního fondu. Žalobou však výslovně požadovali zadostiučinění pouze za dobu od 26. 10. 2011 do 2. 12. 2015, kdy probíhalo řízení před Městským soudem v Praze. Poté, co žalovaná ve vyjádření k žalobě takto uplatněný nárok neuznala, neboť po podání žaloby poskytla každému ze žalobců částku 34 688 Kč, kterou považovala za odpovídající zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení před Městským soudem v Praze, žalobci žalobu rozšířili a nově požadovali zadostiučinění za celou dobu předmětného řízení (před správními orgány i před soudem). Domáhali se navýšení zadostiučinění u každého ze žalobců o 75 000 Kč, avšak při zohlednění již uhrazených částek 34 688 Kč požadoval v řízení každý ze žalobců po žalované nově zaplacení částky 140 312 Kč s úroky z prodlení z této částky od 18. 11. 2016 do zaplacení. Tato změna žaloby byla připuštěna. Obvodní soud pro Prahu 2 poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 1. 2018, č. j. 28 C 256/2016-104, kterým uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 37 312 Kč s požadovaným úrokem z prodlení a co do částky 103 000 Kč s příslušenstvím žalobu každého ze žalobců zamítl. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 12 Co 274/2018-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu vady řízení spočívající v tom, že v řízení nebylo jednáno na straně žalované s příslušnou organizační složkou státu, tj. s Ministerstvem financí.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 21. 5. 2019, č. j. 28 C 256/2016-164, zastavil řízení co do nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány, tedy u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHNP-572987/2009 a u Ministerstva životního prostředí pod č. j. 1299/500/1145319/EENV/11.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci předběžně uplatnili u žalované žádostí ze dne 13. 5. 2016 nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení toliko ve vztahu k řízení před Městským soudem v Praze vedeným pod sp. zn. 7 A 305/2011, jehož délka překročila 4 roky a až v žalobě poprvé uváděli, že celková délka řízení i před orgány státní správy činila celkem 7 let. Žalobci předběžně neuplatnili svůj nárok ve vztahu k řízení před správními orgány u příslušeného státního orgánu postupem předvídaným ustanoveními §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), neboť toto nedoložili ani na výzvu soudu.
4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
5. Odvolací soud předně s odkazem na své předchozí zrušující usnesení připomněl, že v dané věci je organizační složkou příslušnou jednat za stát Ministerstvo financí, avšak tuto skutečnost měl za nepodstatnou ve vztahu k otázce uplatnění nároku žalobců na náhradu škody, neboť je-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost úřadu příslušnému. Uzavřel, že na projednávanou věc nedopadá žádná ze dvou výjimek z povinnosti předběžného projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního správního úřadu vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu, neboť žalovaná nedala prostřednictvím příslušného úřadu (Ministerstva financí či Ministerstva životního prostředí) v průběhu řízení ani v průběhu předběžného projednání nároku žalobců najevo, že nehodlá uspokojit nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení probíhajícího před správními úřady. Žalobci uplatnili žalobou nárok na úhradu částky 100 000 Kč výslovně za nepřiměřeně dlouhé řízení pouze před správním soudem a žalovaná neměla důvod posuzovat nárok z hlediska přiměřenosti délky řízení i za řízení správní probíhající před správními orgány. Za fázi správního řízení žalobci nárok žádostí o předběžné projednání neuplatnili a neučinili tak ani v žalobě. Žalovaná prostřednictvím nepříslušného úřadu odmítla nárok žalobců v této jeho části pro jeho neuplatnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. až v návaznosti na rozšíření žaloby ze dne 5. 9. 2017. Z takového dodatečného uplatnění dalšího nároku žalobci s odstupem téměř dalšího roku by podle odvolacího soudu bylo možné dovozovat jejich pokus o obcházení §32 odst. 1 OdpŠk upravujícího běh promlčecích lhůt. Odvolací soud také konstatoval, že řízení probíhající před správními orgány i soudy je nutno z hlediska délky řízení považovat za jeden celek a že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky takového řízení je nutno považovat za jediný nárok, což však neznamená, že by se sami oprávnění nemohli domáhat přiznání pouze části tohoto nároku, jak učinili žalobci podanou žalobou (před jejím rozšířením) v tomto řízení po žádosti o předběžné projednání, v níž sami vyčlenili část řízení (řízení před správním soudem). Příslušný ústřední orgán státní správy přitom nebyl povinen z úřední činnosti takový nárok přezkoumávat nad rámec jejich žádosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, v němž namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhují napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání spatřují předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jimi konkrétně citované při řešení otázky, zda se v případě nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které částečně probíhalo před správními orgány a částečně před soudy, jedná o nárok jediný (dále jen „první otázka“). Namítají, že podle judikatury Nejvyššího soudu jde o nárok jediný a jsou přesvědčeni, že v §14 OdpŠk není požadováno, aby byl nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením uplatňován opakovaně za dílčí části řízení, nýbrž je vyžadováno uplatnění nároku u ústředního orgánu veřejné moci, což učinili žádostí ze dne 13. 5. 2016.
8. Žalobci mají dále za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny otázky „zda v případě nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, částečně probíhajícího před správními orgány a částečně před soudy, je podmínka uvedená v ust. §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. splněna v případě, že je tento (jediný) nárok u České republiky předběžně uplatněn alespoň jednou, byť za část předmětného řízení“ (dále jen „druhá otázka“) a „zda poškozený, který již dříve dle ust. §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, musí znovu předběžně uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku téhož řízení za další časový úsek trvání tohoto řízení v případě, že by požadoval odškodnění za další část odškodňovacího řízení, aniž by však současně žádal vyšší zadostiučinění, než kolik do té doby požadoval“ (dále jen „třetí otázka“). Domnívají se, že by ke splnění podmínky uvedené v §14 odst. 3 OdpŠk mělo postačovat, pokud ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného řízení byl nárok u České republiky uplatněn (alespoň jednou) a že případné opakované neuplatnění nároku za další časové období má pouze vliv na to, zda a odkdy poškozenému vzniká právo na zaplacení úroků z prodlení. Jsou přesvědčeni, že povinnost tzv. „douplatnit“ svůj nárok u příslušného úřadu se váže pouze k požadavku na navýšení částky zadostiučinění, nikoliv k rozšíření nároku o další časový úsek trvání předmětného řízení, neboť pokud se řízení před správními orgány a navazující řízení před správními soudy posuzuje jako jeden celek, dochází podle nich k uplatnění nároku ve vztahu k celému řízení (k řízení jako celku) již v případě prvního uplatnění nároku u příslušného úřadu.
9. Podle žalobců odvolací soud také nesprávně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 do 1813/2016 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), neboť v něm řešená situace byla zcela odlišná od situace v tomto řízení. Žalobci nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že se na projednávanou věc nevztahuje žádná z výjimek z povinnosti předběžného projednání nároku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, namítají, že nebylo nutné trvat na předběžném uplatnění nároku v situaci, kdy žalovaná (bez ohledu na to, prostřednictvím jakého úřadu jednala) po rozšíření žaloby o další časové období trvání posuzovaného řízení a navýšení uplatněné výše zadostiučinění odmítla i takto rozšířený nárok uspokojit a navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Mají za to, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, práva na náhradu škody a práva vlastnit majetek.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tedy že pro napadené rozhodnutí byla určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. První otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť nebyla pro posouzení věci určující. Odvolací soud konstatoval, že řízení probíhající před správními orgány i soudy je nutno z hlediska délky řízení považovat za jeden celek a že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky takového řízení je nutno považovat za jediný nárok (tuto otázku tedy posoudil shodně s názorem žalobců prezentovaným v dovolání). Uvedený závěr však nepovažoval za významný, neboť současně uzavřel, že tato skutečnost neznamená, že by se oprávnění nemohli domáhat přiznání pouze části tohoto nároku, jak učinili žalobci podanou žalobou (před jejím rozšířením) v tomto řízení po žádosti o předběžné projednání, v níž sami požadovali nárok na náhradu nemajetkové újmy pouze za jimi vyčleněnou část řízení (pouze za dobu řízení před soudem a nikoliv též za dobu řízení před správními orgány). Za rozhodující tedy považoval skutečnost, že žalobci takový jediný nárok sami skutkově rozdělili a uplatňovali při předběžném projednání i v žalobě (před jejím rozšířením) pouze jeho část (k možnosti rozdělení nároku a uplatňování jeho částí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Jinak řečeno odvolací soud měl za podstatnou skutečnost, jaký nárok byl skutečně požadován v žádosti uplatněné u žalované (jak byl skutkově vymezen a v jakém rozsahu žádán).
16. Přípustnost dovolání nemohou založit ani druhá a třetí otázka, neboť tyto otázky odvolací soud neřešil. Oproti předpokladům, z nichž žalobci při jejich formulaci vychází, odvolací soud neuzavřel, že by žalobci předběžně uplatnili u žalované (alespoň jednou) nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jako jediný nárok, naopak vyšel ze zjištění, že každý ze žalobců takový nárok sám rozdělil a u žalované předběžně uplatnil pouze jeho část (skutkově i výší odlišnou od nároku jako celku) a jeho další část předběžně neuplatnil žádný z nich vůbec. Žalobci přehlíží, že pro určení, jaký nárok byl uplatněn, je podstatné, jak byl takový nárok při uplatnění vymezen (ohraničen) po skutkové stránce a též co do požadované výše, a tím stanoven rozsah přezkumné činnosti soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4260/2016). Druhá otázka je tak i vnitřně logicky rozporná, neboť nelze současně uplatnit část nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení probíhajícího před správními orgány i soudy skutkově ohraničenou pouze určitým časovým úsekem a co do výše omezenou uplatněnou částkou 100 000 Kč pro každého ze žadatelů a současně tím uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku celého tohoto řízení (bez skutkového omezení jeho dílčí částí) v částce 175 000 Kč pro každého ze žadatelů. Odvolací soud navíc v projednávané věci neřešil situaci popisovanou ve třetí otázce, neboť žalobci v řízení při rozšíření žaloby požadovali celkově vyšší zadostiučinění, oproti do té doby jimi žalobou uplatněným nárokům, tj. oproti částce 100 000 Kč, jejíž zaplacení každý z nich požadoval v žalobě, nově žádali pro každého zaplacení částky 140 312 Kč (tvrzený nárok 175 000 Kč po odečtení již v mezidobí žalovanou zaplacených 34 688 Kč).
17. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky (vyplývající z další dovolací argumentace žalobců), zda bylo nezbytné trvat na předběžném projednání nároků žalobce v situaci, kdy žalovaná po rozšíření žaloby odmítla uspokojit i takto rozšířené nároky (zahrnující náhradu nemajetkové újmy i za část posuzovaného řízení, která probíhala před správními orgány), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě, kdy byl nárok na náhradu škody (či na náhradu nemajetkové újmy) uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku (ani přes učiněná opatření soudu) vede k zastavení řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010).
20. V rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011 (shodně též například v žalobci zmíněném usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013) Nejvyšší soud popsal dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání. O první výjimku jde, pokud nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. V takové situaci by byl požadavek na předběžné projednání podle §14 odst. 3 OdpŠk zcela nadbytečný a je třeba vycházet z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku. Druhou výjimkou je „situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by trvání na postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř. postrádalo rozumný smysl, nemohlo by naplnit účel sledovaný ustanovením §14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, či ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
21. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobci rozšířili podáním ze dne 6. 9. 2017 své nároky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení tak, že nově požadovali zadostiučinění za celé posuzované řízení (tedy nově uplatnili část nároku i za dobu řízení před správními orgány, která nebyla předmětem předchozího předběžného uplatnění u žalované). Poté, co soud prvního stupně tuto změnu žaloby připustil, se žalovaná (za níž jednalo Ministerstvo spravedlnosti) v rámci omluvy z nařízeného jednání vyjádřila k nově uplatněné části nároků tak, že namítla jejich promlčení s tím, že poprvé byly uplatněny až 5. 9. 2017, přičemž namítané řízení podle ní skončilo dne 23. 12. 2015. Žalobu i v této části považovala za nedůvodnou. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 1. 2018 též namítla opomenutí předběžného projednání takového nároku u příslušné organizační složky státu. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a vrácen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2018, kterým bylo soudu prvního stupně pouze vytknuto, že na straně žalované jednal s nepříslušnou organizační složkou státu (s Ministerstvem spravedlnosti namísto Ministerstva financí).
22. Z vyjádření žalované, kterým namítala promlčení části nároků žalobců na náhradu nemajetkové újmy nově uplatněných za tu část posuzovaného řízení, jež probíhala před správními orgány, tedy bylo zřejmé, že ani tuto část jejich nároků (která předtím nebyla předběžně uplatněna) uspokojit nehodlá. Skutečnost, že v řízení se takto vyjádřila jiná (nepříslušná) organizační složka státu pak nelze klást k tíži žalobcům v situaci, kdy soud prvního stupně nejednal s příslušnou organizační složkou státu, tj. Ministerstvem financí (právní otázka, zda v projednávané věci bylo předmětem posouzení správní řízení, na které byl aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, což by zakládalo jednání Ministerstva financí jako příslušné organizační složky státu, dovolacímu přezkumu vzhledem k obsahu dovolacích námitek otevřena nebyla). Pokud soud prvního stupně žalobu (včetně jejího rozšíření) nedoručil příslušné organizační složce státu a neumožnil jí vyjádřit se k žalobou uplatněnému nároku, nebylo postaveno najisto v situaci, kdy již o takto uplatněném nároku bylo soudem věcně rozhodováno, zda mohl být naplněn účel sledovaný v §14 OdpŠk, tj. že by trvání na předběžném projednání části nároku poprvé uplatněné až v průběhu soudního řízení, mělo rozumný smysl, a to zvlášť v situaci, kdy žalovaná (byť jednající nepříslušnou organizační složkou) v řízení dala najevo, že takový nárok považuje za promlčený a tedy žalobu i v této části za nedůvodnou. Bylo tak namístě posoudit, zda zastavení řízení za tím účelem, aby takový nárok byl nejprve předběžně projednán, nebude pouze formálním krokem odporujícím zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem, je proto neúplné a tudíž nesprávné.
23. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V situaci, kdy odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že příslušnou organizační složkou státu, která je oprávněna jednat v tomto soudním řízení je Ministerstvo financí, avšak sám s takovou organizační složkou nejednal a přitom potvrdil jako správné usnesení soudu prvního stupně, který též s touto organizační složkou nejednal (byť skutečnost, že v řízení nebylo jednáno s Ministerstvem financí, byla výlučným důvodem předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu), lze takový postup považovat za vadný. Jiné vady řízení z obsahu spisu nevyplývají.
24. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto usnesení vysloveným.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu