ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.840.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 840/2021-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) Ústavnímu soudu České republiky, se sídlem v Brně, Joštova 8, 3) J. F., soudci XY, 4) J. F., soudci XY, 5) P. Š., soudci XY, o zaplacení 9 761 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 108/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2020, č. j. 19 Co 1140/2020-25, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) usnesením ze dne 31. 7. 2020, č. j. 8 C 108/2020-14, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II), a odmítl podání žalobce ze dne 22. 6. 2020 v části, v níž se domáhá náhrady škody, zadostiučinění a vzniklé zdravotní a psychické újmy ve výši 9 761 100 Kč proti žalovaným 3), 4) a 5) (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a ve výroku III jej změnil tak, že podání žalobce ze dne 22. 6. 2020 se ani z části neodmítá (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku I napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.). V úvodu dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – otázky ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku místní příslušnosti, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu sice již vyřešena, ale dle přesvědčení žalobce má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Měl za to, že „pokud by o podané žalobě v této věci měl věcně rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 2, došlo by dle přesvědčení žalobce k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by o jeho věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud“. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „se soud v napadeném usnesení, s ohledem na absenci zjištění všech skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti soudu dle příslušných ustanovení o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se od jeho rozhodování soud v napadeném usnesení neodchýlil, „měl by dovolací soud v dané věci rozhodnout otázku procesního práva, konkrétně týkající se místní příslušnosti soudu, odchylně od své dosavadní rozhodovací praxe.“
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
Tyto údaje se však v dovolání nenacházejí a nelze je zjistit ani z jeho obsahu. Žalobce nespecifikoval, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil či od kterého svého řešení předmětné otázky se má podle žalobce dovolací soud odchýlit.
Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu přitom není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu