ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.86.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 86/2021-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích, Bratislavská 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 62 Co 262/2020-18, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2020, č. j. 22 C 95/2020-13, kterým tento soud zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím, a to za současného rozhodnutí, že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku vyčíslená na částku 1 000 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého předmětné řízení, v němž žalobkyně požaduje dosáhnout odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, je stiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který se však soudu nepodařilo odstranit. Žalobkyně totiž ani k výzvě soudu prvního stupně a po poučení, kterého se jí v souvislosti s tím od tohoto soudu dostalo, nedoložila, že by svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu §14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pokud pak žalobkyně k žalobě připojila podání zaslané dne 15. 6. 2020 Ministerstvu spravedlnosti, z jeho obsahu dle odvolacího soudu srozumitelně neplyne zřetelný údaj o tom, z jakého jednání státu takto uplatněný požadavek vycházel.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky, která dle jejího názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Touto otázkou je, zda v případě, kdy žalobkyně zažalovaný nárok u žalované předběžně uplatnila podáním, na které žalovaná nijak nezareagovala, čímž žalobkyně dle svého přesvědčení požadavek plynoucí z §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. splnila, se soud může zabývat tím, jestli žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované řádně či nikoliv, a poté, dospěje-li k závěru, že tento nárok u žalované řádně uplatněn nebyl, postupovat podle §104 odst. 2 o. s. ř., namísto toho, aby podle §79 odst. 3 o. s. ř. bez dalšího zaslal žalobu žalované a současně ji vyzval k tomu, aby se k ní vyjádřila a aby sdělila, zda žalobkyni k doplnění její neúplné žádosti o předběžné projednání nároku vyzvala.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně se mýlí, domnívá-li se, že řešení procesní otázky, z níž její dovolání vychází, nelze v judikatuře Nejvyššího soudu nalézt.
Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům, jak plyne mj. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je přitom podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle uvedeného zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, jehož se žalobkyně v tomto řízení domáhá, s tím, že nebyl-li tento nárok předběžně projednán, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010), a nedojde-li k jeho odstranění aktivitou žalobce, je třeba řízení zastavit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, a ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Přestože předběžné projednání nároku není správním řízením, nýbrž má neformální povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2017), z nutnosti zodpovědět na počátku soudního řízení otázku, zda v žalobě vznesený nárok byl předběžně uplatněn či nikoliv, plyne logický požadavek, aby se soud obsahem podání, s nímž se žalobce na ministerstvo či jiný ústřední orgán obrátil, zabýval a zažalovaný nárok s ním ztotožnil. To však lze učinit pouze tehdy, je-li tento obsah dostatečně srozumitelný a určitý. Závěr odvolacího soudu o tom, že tomu tak v posuzovaném případě nebylo, přitom v dovolání zpochybněn není.
Judikatura Nevyššího soudu z tohoto postupu dovodila pouze dvě výjimky. První představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující příslušný požadavek na náhradu škody či nemajetkové újmy byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Druhá výjimka pak dopadá na případ, kdy nárok zažalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání, a to v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. V obou těchto případech by totiž zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením §14 zákona č. 82/1998 Sb., bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Žádná z těchto dvou situací však v daném případě nenastala, což žalobkyně ve svém dovolání rovněž nezpochybňuje.
Z uvedeného je tedy patrné, že otázka procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou žalobkyně v dovolání zformulovala (§241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž napadené rozhodnutí se od této judikatury neodchyluje. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž dovodit nelze.
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká nákladů řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu