ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.868.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 868/2021-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně SYSTÉM VÝSTAVBY, o.s. družstvo , identifikační číslo osoby 25786318, se sídlem v Komárově, Na výsluní 443, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 117/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 91 Co 41/2020-363, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 18 C 117/2017-154, zamítl žalobu na zaplacení částky 11 595 349 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 87/2011, kdy dne 29. 7. 2011 bylo vydáno soudem předběžné opatření, kterým bylo žalobkyni zakázáno jakkoliv nakládat s veškerým nemovitým majetkem, tedy se dvěma stavebními pozemky v obci a katastrálním území Bavoryně, s pozemky a stavbou dvoupodlažního rodinného domu v obci a v katastrálním území Jince a s pozemky a stavbou domu v obci a katastrálním území Osek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda stát odpovídá za škodu, jež měla být poškozenému způsobena nařízením předběžného opatření k návrhu jiného účastníka soudního řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2009. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. K otázce náhrady škody vzniklé v důsledku předběžného opatření se vyslovil i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3069/08, když uvedl, že právní závěr, dle nějž zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu, která přičítá odpovědnost za újmy vzniklé předběžným opatřením navrhovateli předběžného opatření, je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., je závěr nevybočující z mezí ústavnosti, který vyplývá z platné právní úpravy. Právní posouzení odvolacího soudu v nyní posuzované věci tedy zcela odpovídá uvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud znovu zopakoval i v rozsudcích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012. Nejvyšší soud přitom neshledal v poměrech projednávané věci důvod se od své ustálené judikatury odchýlit, zvláště pak za situace, kdy přes jednoznačný odkaz odvolacího soudu na relevantní judikaturu dovolacího soudu se žalobkyně nijak vůči ní kvalifikovaně v dovolání nevymezila, a dovolání tak v sobě neobsahuje žádný argumentační potenciál, jež by byl s to vést k potřebě revize dosud zastávaných právních názorů.
Již nad rámec nosných důvodů k argumentaci žalobkyně týkající se ústavně-právního rozměru nároku na náhradu škody a v té souvislosti akcentované nemajetnosti tehdejšího navrhovatele předběžného opatření lze odkázat na znění §75b odst. 1 o. s. ř., podle něhož dospěje-li předseda senátu k závěru, že složená jistota zjevně nepostačuje k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, vyzve navrhovatele bezodkladně, aby do 3 dnů složil doplatek jistoty ve výši, kterou stanoví s přihlédnutím k okolnostem případu. I proto Nejvyšší soud neshledal důvod k podání návrhu Ústavnímu soudu, aby pro tvrzenou neústavnost zrušil §77 o. s. ř.
Ve vztahu k žalobkyní předestřené otázce „aplikace §13 OdpŠk“ neobsahuje podané dovolání obligatorní náležitosti, neboť fakticky žádnou konkrétní otázku Nejvyššímu soudu nepředkládá (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu nijak nepolemizuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu