ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1121.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 1121/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně BENOLLA, s. r. o. , se sídlem v Kuněticích, č. p. 117, identifikační číslo osoby 25264486, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované E. S. , nar. XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janou Pantůčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, o zaplacení částky 277 895,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 144/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 20 C 144/2016-103, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 47 Co 192/2018-130, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 20 C 144/2016-103, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 47 Co 192/2018-130, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 503 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 20 C 144/2016-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 261 028,09 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), ohledně částky 16 867,47 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (druhý výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (třetí výrok). Doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 16. 7. 2018, č. j. 20 C 144/2016-106, byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil v části prvního výroku tak, že žalobu co do částky 769,92 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I), v části prvního výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 181 540,58 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jej potvrdil (výrok II) a ve zbývající části prvního výroku, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 717,59 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a dále ve třetím výroku a ve výroku doplňujícího usnesení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Po zrušení části rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení vzala žalobkyně ohledně této zbylé části předmětu řízení žalobu zpět (na základě dohody o narovnání) a řízení bylo zastaveno.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné dovolání. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů změnil a rozhodl tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně považovala podané dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud za použití §243f odst. 2 o. s. ř. řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Povinnost řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. předpokládá, že se advokát dovolatele seznámí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudí, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zváží, zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
Shora vyloženým požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, pokud se ve svém dovolání omezila pouze na rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a prostou kritiku postupu odvolacího soudu, aniž by současně vymezila, pro řešení jakých právních otázek a v čem konkrétně spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v ustanovení §237 o. s. ř. Uvedla-li žalovaná v závěrečném návrhu, že „soudy obou stupňů vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem (či soudem prvního stupně) byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak). V případě uplatnění tohoto předpokladu přípustnosti musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), což z obsahu dovolání patrné není.
Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v již citovaném plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. To nepochybně platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát v intencích shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu. Výsledkem právě řečeného je skutečnost, že ani strohou námitkou, že soudy obou stupňů „porušily právo žalované na spravedlivý proces, neboť založily nerovnost zbraní“, se nelze povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. zprostit a takové vyjádření žalované proto samo o sobě k založení přípustnosti dovolání nepostačuje.
Uvedené nedostatky dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu