ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.682.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 682/2021-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce L. G. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti žalované TĚŠÍNSKÉ JATKY HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Českém Těšíně, Na Olšinách 361/1, identifikační číslo osoby 25822357, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o zaplacení 185 630,32 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 132/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 63/2020-455, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 20. 11. 2019, č. j. 17 Cm 132/2013-414, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 185 630,32 Kč a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky žalované (učiněné s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 2502/2000, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005), že v daném případě jde „o změnu ohledně rozhodných skutkových okolností sporu ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř., když žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu“, neboť se žalobou ze dne 14. 4. 2013 domáhal zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení pouze z titulu rámcové smlouvy uzavřené dne 30. 3. 2007 se společností Těšínské jatky, s. r. o. a posléze v řízení nově tvrdil i rámcovou smlouvu ze dne 30. 3. 2007 uzavřenou se společností MASOCENTRUM CZ, s. r. o.
Odvolací soud se při řešení otázky, zda jde o změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř., neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že se o změnu žaloby nejedná, neboť nejde o nová skutková tvrzení či jiný skutkový základ požadovaného plnění a žalobce se stále domáhá zaplacení úroku z prodlení za pozdní úhradu kupních cen za dodané a žalovanou odebrané pohonné hmoty vyúčtované jednotlivými fakturami v situaci, kdy již v žalobě tvrdil, že byly pohonné hmoty dodávány jak žalované společnosti, tak i společnosti MASOCENTRUM CZ, s. r. o., které se sloučily fúzí, přičemž nástupnickou organizací se stala žalovaná společnost, tedy že žalovaná měla ve svém vozovém parku kromě svých vlastních vozidel i vozidla společnosti MASOCENTRUM CZ, s. r. o., se kterou se v roce 2009 sloučila, a kdy žalobce za odběry pohonných hmot realizovaných řidiči těchto vozidel po sloučení společností vystavoval za jednotlivá období samostatné faktury, a proto mohly být vystaveny více než dvě faktury. Odvolací soud zjevně považoval žalobcem učiněný procesní úkon, v němž výslovně poukázal na existenci rámcové smlouvy uzavřené téhož dne a se shodným obsahem se společností MASOCENTRUM CZ, s. r. o., kterou soudu k důkazu rovněž doložil, toliko za uvedení další relevantní skutečnosti, přičemž skutkový základ jeho nároku zůstal stále stejný. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení (srov. například rozsudky ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3732/2017, či usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, a ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 770/2020).
Za daného stavu pak není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalovanou vymezená otázka, „zda v případě, že žalobce žaloval jako samostatné pohledávky kapitalizované úroky z prodlení za prodlení žalované s úhradou kupních cen z dílčích smluv, jejichž výše (úroků z prodlení) byla sjednána jednou rámcovou smlouvou, a následně (tj. až v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu) začal tvrdit, že část žalovaných úroků z prodlení představuje úroky z prodlení za prodlení žalované s úhradou kupních cen z dílčích smluv uzavřených na základě jiné, nově předložené rámcové smlouvy, obsahující ohledně výše úroku z prodlení samostatné ujednání účastníků, je (může být) důvodná námitka promlčení, vznesená žalovanou ve vztahu k té části žalovaných pohledávek, představující úroky z prodlení, které vznikly v souvislosti s prodlením žalované s úhradou kupních cen z dílčích smluv uzavřených na základě této žalobcem nově předložené rámcové smlouvy“, neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezáviselo v situaci, kdy odvolací soud oproti přesvědčení žalované neshledal, že by došlo k jí popisované změně skutkového základu uplatněného nároku. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Namítá-li žalovaná též, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a usneseními ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3304/2009, či ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 795/2016, při posouzení otázky „promlčení práva na zaplacení úroku z prodlení“, je z její další argumentace zřejmé, že i zde konstruuje své přesvědčení o nesprávnosti právního posouzení odvolacího soudu na svém odlišném závěru o právním posouzení prvé otázky. Zjevně vychází z předpokladu, že k uplatnění uvedeného žalobního nároku (nároků) nedošlo podáním žaloby, nýbrž až procesním podáním žalobce učiněným v průběhu řízení po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, které považuje za změnu žaloby. Nebyl-li tento předpoklad naplněn, nemůže být shledáno dovolání přípustným ani pro řešení této otázky (odvolací soud při posouzení otázky promlčení vycházel z jiného stavu, než z jakého ve své dovolací argumentaci vychází žalovaná). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se při řešení otázky promlčení práva na zaplacení úroku z prodlení od citované judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že právo žalobce na zaplacení již dospělých úroků z prodlení není promlčeno, neboť nejstarší faktura byla splatná dne 14. 4. 2009, promlčecí doba počala běžet 15. 4. 2009 (povinnost platit úroky z prodlení vznikla jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku a tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba) a žaloba byla doručena soudu dne 14. 4. 2013, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu výroku I, tedy i v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu