ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.958.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 958/2021-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Raiffeisenbank, a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdová 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému K. P. , nar. XY bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, o zaplacení částky 59 747,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 295/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 69 Co 431/2016-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č. j. 7 C 295/2013-78, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 747,79 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 924,03 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a III, napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a co do přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů změnil a rozhodl tak, že se žaloba zamítá, případně aby tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje podané dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí, případně jeho zamítnutí, shledá-li je dovolací soud přípustným.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Rovněž Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, potvrdil, že „… §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne… Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř.“
Těmto požadavkům žalovaný nedostál, pokud v úvodu svého podání toliko avizoval, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“, aniž by současně posléze v dovolání specifikoval, o jaké konkrétní (jednoznačně a srozumitelně formulované) otázky hmotného práva by se mělo jednat, tj. jaké konkrétní (v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky hmotného práva by podle jeho mínění měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci. Žalovaný se v dovolání toliko omezil na polemiku s právními (zčásti též skutkovými) závěry odvolacího soudu. Uvedené platí též pro tu část dovolání, v níž žalovaný brojí proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Dovolání ani v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř.
Uvedené nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu