ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1230.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1230/2020-233
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Český inkasní kapitál, a.s. , se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému M. P. , bytem, XY zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha, Slezská 1297/3, o zaplacení 65 636,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 58/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 17. 12. 2019, č. j. 75 Co 289/2019-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2019, č. j. 75 Co 289/2019-204, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 12 C 58/2019-155, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 12 C 58/2019-155, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 65 636,89 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05% ročně, od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05% ročně, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5% ročně, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8% ročně, od 1. 1. 2019 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, s úrokem 14,9% ročně z částky 64 836,89 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 127 703,10 Kč od 20. 4. 2006 do 28. 2. 2017 a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 624,19 Kč od 25. 4. 2009 do 28. 2. 2017 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 75 Co 289/2019-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 65 636,89 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05% ročně, od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05% ročně, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5% ročně, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8% ročně, od 1. 1. 2019 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, s úrokem 14,9 % ročně z částky 64 836,89 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 127 703,10 Kč od 20. 4. 2006 do 28. 2. 2017 a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 624,19 Kč od 25. 4. 2009 do 28. 2. 2017, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je nesprávné posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku, kdy odvolací soud v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu aplikoval §405 obchodního zákoníku s tím, že v rozhodčím řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé a promlčecí doba tudíž nepřestala běžet.
S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření plně shoduje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva (promlčení práva uplatněného v rozhodčím řízení, jež skončilo vydáním rozhodčího nálezu, který byl posléze shledán nezpůsobilým exekučním titulem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že smlouvou o úvěru z 20. 4. 2006, č. 0150006220421, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se ho uhradit formou měsíčních splátek nejpozději do 10. 4. 2012. Protože dluh řádně nesplácel, byla pohledávka uplatněna v rozhodčím řízení, dne 25. 8. 2009 byl vydán rozhodčí nález pod sp. zn. K/2009/02549, který nabyl právní moci 7. 10. 2009. Soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal následně usnesením č. j. 081 EXE 26043/09-338 ze dne 28. 11. 2016, které nabylo právní moci ve výroku I. dne 4. 3. 2017, a ve výroku II. a III. dne 8. 8. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 358/2017-55, zastavil z důvodu nepřípustnosti exekuci vedenou žalobkyní. Žalovaný byl následně dne 14. 3. 2017 znovu (bezvýsledně) vyzván k úhradě celkové dlužné částky po splatnosti ve výši 128 083,41 Kč, a to nejpozději do 23. 3. 2017. Dne 23. 1. 2019 žalobkyně podala žalobu v této věci, žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení.
Z takto zjištěných skutkových okolností odvolací soud po právní stránce dovodil, že žalovaný je od 28. 1. 2009 s úhradou předmětné pohledávky v prodlení a počala běžet čtyřletá promlčecí lhůta (§397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen jako „obch. zák.“), která by za normálního běhu okolností skončila dnem 28. 1. 2013. Vzhledem k uplatnění práva žalobkyní v rozhodčím řízení došlo ke stavení promlčecí doby dle §14 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve spojení s §403 obch. zák. Exekuce vedená na základě vydaného rozhodčího nálezu ze dne 25. 8. 2009, byla podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena, neboť rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem. Podle odvolacího soudu je třeba „ na tento rozhodčí nález hledět tak, jako by toto pravomocné rozhodnutí neexistovalo “, proto aplikoval §405 obch. zák., neboť v době skončení rozhodčího řízení promlčecí doba již uplynula, tudíž se prodlužuje tak, že neskončí dříve, než jeden rok od skončení řízení, jež v dané věci skončilo rozhodnutím o zastavení exekuce (s nabytím právní moci dne 4. 3. 2018), žalobkyně proto měla podat žalobu po dobu jednoho roku, což neučinila, námitka promlčení je proto důvodná.
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud dovodil, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./), neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedeného plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb.
V návaznosti na závěr, podle něhož rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016, dovodil, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
K otázce stavění běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, vyjádřil tak, že k němu dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo jako v tomto případě) insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce.“ Jinak řečeno, „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel „nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. “
Výše uvedený právní závěr akceptoval i Ústavní soud v nálezech ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, nebo ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19.
K otázce účinků zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu a aplikace §34 ve spojení s účinky ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb. Nejvyšší soud (vycházeje z výše formulovaných závěrů) v rozsudcích ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, dovodil, že „ ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde “, a že „ o tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu “.
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení otázky promlčení nároku odvolacím soudem, který aplikoval §405 obch. zák. upravující pouze případy, kdy v soudním nebo rozhodčím řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, není správné.
V souvislosti s námitkou, že odvolací soud při posouzení otázky, zda námitka promlčení vznesená žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, nezohlednil, že „ i žalovanému byla daná problematika známa, přesto podal návrh na zastavení exekuce až v roce 2017 “, dovolatelka nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za splněné. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání je kvalifikovanou vadou, kterou nelze odstranit.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu