ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1349.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1349/2021-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SPM INVEST a. s. , se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 747, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému P. D., naposledy bytem XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Barborou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, o zaplacení 23.634,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 388/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 39 Co 269/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.855,60 Kč k rukám Mgr. Šimony Maškové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 72.433,56 Kč (s příslušenstvím) z titulu nesplaceného úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. 4. 2020, č. j. 8 C 388/2016-214, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 57.547,13 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 57.547,13 Kč od 28. 1. 2018 do zaplacení (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 39 Co 269/2020-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. do částky 8.748,36 Kč potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku dalších 1. 886,43 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 22. 5. 2015 do 31. 3. 2016 ve výši 1.158,25 Kč, úrok 18,8 % ročně z částky 71.524,13 Kč od 2. 4. 2016 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 71.524,13 Kč od 1. 4. 2016 do 27. 1. 2018 a z částky 14.886,43 Kč od 28. 1. 2018 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný - odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000 a ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1593/2012 - staví přípustnost svého dovolání na argumentaci, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda „potvrzení o autorizaci“, jímž žalovaný zažádal o poskytnutí úvěru, splňuje náležitosti elektronického podpisu. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku náležitostí podpisu smlouvy o úvěru uzavřené prostřednictvím internetového bankovnictví zadáním SMS kódu za situace, kdy nebyl prokázán přístup do internetového bankovnictví. Má za to, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy stran ověření jeho totožnosti při uzavření smlouvy o úvěru, resp. neprokázala, že úvěrovou smlouvu spolu uzavřeli. Prosazuje názor, že z „potvrzení o autorizaci“ nelze spolehlivě dovodit, že měl zřízeno internetové bankovnictví u České spořitelny CS-24 a odvolacímu soudu vytýká - s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09 - deformaci tohoto důkazu.
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že dne 22. 5. 2015 uzavřela Česká spořitelna, a. s. s žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 69.000 Kč se sjednaným úrokem 18,90 % ročně a se sjednanými poplatky, a to za využití internetového bankovnictví CS-24; k potvrzení o autorizaci smlouvy došlo prostřednictvím autorizačního kódu SMS. Stejného dne Česká spořitelna, a. s. poukázala žalovanému na jeho bankovní účet 69.000 Kč. Žalovaný se zavázal dluh uhradit v měsíčních splátkách po 1.494 Kč; zaplatil celkem 7 452,87 Kč. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, byla pohledávka 13. 1. 2016 zesplatněna. Poté, co Česká spořitelna a.s. pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni, žalovaný uhradil další 4.000 Kč.
Přestože žalovaný ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu dovolání je zřejmé, že jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno (tomu ostatně nasvědčují i v dovolání nastolené otázky, které jsou formulovány za použití jím prosazované skutkové verze). Závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastníků byl založen smlouvou o úvěru podle §2395 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, žalovaný zpochybňuje námitkami, že neměl zřízeno internetové bankovnictví, jehož prostřednictvím měl za použití kódu zaslaného SMS zprávou zažádat o úvěr. Své úvahy, že potvrzení o autorizaci kódem zaslaným SMS zprávou nesplňuje náležitosti elektronického podpisu, staví na vlastní skutkové verzi, že žalobkyně v řízení neprokázala, že při uzavření smlouvy ověřila jeho totožnost, a že měl zřízeno internetové bankovnictví.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost) nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi; jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tudíž bezcenné.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). To platí pro výtku žalovaného, že odvolací soud „deformoval“ důkaz potvrzením o autorizaci, jestliže z něj dovodil, že měl zřízeno internetové bankovnictví. Nadto žalovaný přehlíží, že k napadenému skutkovému závěru odvolací soud dospěl i na podkladě dalších skutečností, které vyšly v řízení najevo (například, že Česká spořitelna a. s. převedla peníze na bankovní účet žalovaného, který několik splátek zaplatil, že existenci smluvního vztahu osobně nezpochybňoval, ač o sporu ví). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat ani to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl zřízeno a využíval internetové bankovnictví CS-S24, jehož prostřednictvím uzavřel smlouvu o úvěru; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu