ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1515.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1515/2021-243
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BSpb finance, s. r. o. , se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, identifikační číslo osoby 074 42 483, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovanému D. L., bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Prihodou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 103/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 95/2020-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 95/2020-211, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2019, č. j. 51 C 103/2018-104, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 51 C 103/2018-104, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.500.000 Kč se 4% úrokem ročně z této částky od 1. 9. 2017 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 98.100 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 95/2020-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že P. P. jako věřitel (dále jen „věřitel“) uzavřel dne 1. 11. 2012 s žalovaným a jeho bývalou manželkou J. S. jako dlužníky (dále jen „dlužníci“) smlouvu o půjčce, na základě které jim poskytl 3.000.000 Kč. Dlužníci se zavázali půjčku věřiteli společně a nerozdílně vrátit do 31. 8. 2017 spolu se sjednaným úrokem ve výši 4 %; pro případ prodlení si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu 0,03 % denně z dlužné částky. Závazek dlužníků byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice. Dne 11. 5. 2017 žalovaný věřiteli vrátil část dluhu ve výši 1.500.000 Kč a uhradil mu příslušenství přirostlé ke dni splatnosti dluhu (tj. do 31. 8. 2017); zbytek dluhu ve výši 1.500.000 Kč s úrokem 4 % p.a. z této částky uhrazen nebyl. Po splatnosti dluhu dne 9. 11. 2017 věřitel postoupil pohledávku za dlužníky z titulu nesplacené půjčky obchodní společnosti A., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je J. S. (dlužnice), za úplatu ve výši 1.532.000 Kč. Po postoupení pohledávky došlo k výmazu zástavního práva k nemovitostem dlužnice. Proti rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, podala A. (tehdejší žalobkyně) odvolání a v průběhu odvolacího řízení, konkrétně dne 5. 8. 2020, postoupila pohledávku za dlužníky současné žalobkyni BSpb finance, s. r. o. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) poměřoval vztah ze smlouvy o půjčce ustanovením §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvy o postoupení pohledávky podle §1879 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Přisvědčil soudu prvního stupně, že k postoupení pohledávky na původní žalobkyni A. došlo účelově, s úmyslem zneužít právní úpravu (§8 o. z.), resp. s cílem zvýhodnit solidární dlužnici a poškodit žalovaného; takové jednání - obcházení smyslu institutu postoupení pohledávky - nepožívá právní ochrany (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Považoval přitom za nerozhodné, kdo s půjčeným penězi skutečně disponoval a na co byly použity, neboť majetkové vztahy dlužníků, kteří byli k vrácení půjčky zavázáni společně a nerozdílně, budou vypořádány v rámci vypořádání společného jmění manželů. Naopak akcentoval, že solidární dlužnice J. S. věřiteli prostřednictvím své obchodní společnosti A. (původní žalobkyně) zaplatila 1.532.000 Kč (tj. částku odpovídající polovině jistiny dluhu z půjčky včetně příslušenství) jako úplatu za postoupenou pohledávku, namísto, aby plnila podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 11. 2012, přičemž smyslem tohoto postupu bylo úplatným postoupením pohledávky získat možnost vymáhat i zbytek dluhu z půjčky včetně příslušenství a smluvní pokuty po žalovaném, který v té době již polovinu dluhu z půjčky včetně příslušenství jako spoludlužník věřiteli uhradil. Dalším úplatným postoupením pohledávky podle §1879 a násl. o. z. z původní žalobkyně A. na nynější žalobkyni se skutková a právní situace nezměnila; s postoupenou pohledávkou přechází všechna práva s ní spojená (§1880 odst. 1 o. z.) a ten, kdo vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, který je tu v době jeho vstupu do řízení (§107 odst. 4 o. s. ř.). I tak odvolací soud dovodil, že k postoupení pohledávky na nynější žalobkyni došlo účelově s úmyslem zneužít právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že právní otázku zjevného zneužití práva (otázku aplikace §8 o. z.) řešil odvolací soud v rozporu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru považuje za nepřiměřené. Za dosud dovolacím soudem neřešenou pak dovolatelka má právní otázku, zda ji lze odepřít právo s poukazem na ustanovení §8 o. z., ač je již jen právní nástupkyní věřitele a nemá k dlužníkům, ani k subjektu, který jí postoupil pohledávku, žádný vztah.
Žalovaný se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Je přesvědčen, že postoupení pohledávky nynější žalobkyni bylo pouze další snahou o účelové zneužití práva s úmyslem zastřít sledovaný záměr a ztížit jeho postavení jako solidárně odpovědného dlužníka.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v situaci, kdy smlouvy o postoupení pohledávky vzniklé před 31. 12. 2013 (tj. za účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) byly uzavřeny po 1. 1. 2014, tj. již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Se zřetelem ke znění §3028 odst. 3 o. z. je nutno mít za to – při respektování principu zpětné neúčinnosti zákona č. 89/2012 Sb. v oblasti závazkových právních poměrů (vztahů) – že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik právních vztahů (poměrů), tzn. zejména otázka výkladu a platnosti právních úkonů, změn jejich subjektů či obsahu závazků. Obdobný závěr přijala soudní praxe v souvislosti s výkladem přechodného ustanovení §763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného od 1. 1. 1992, jímž byla vyloučena zpětná účinnost pravidel obchodního zákoníku na vztahy, které byly upraveny převážně v dřívějším zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005).
Smlouvou o postoupení pohledávky nedochází k jiné změně závazku, než jen ke změně v osobě věřitele, tzn., že do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by se měnil obsah závazku; nový věřitel nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu případnému soudnímu uplatnění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1908/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2478/2019).
V nyní souzené věci je postupovanou pohledávkou závazek ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalovanému a J. S. (tehdejší manželce žalovaného) dne 1. 11. 2012, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Smlouvy o postoupení pohledávky, jež byly uzavřeny 9. 11. 2017 a 5. 8. 2020, se proto řídí ustanoveními občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to včetně otázky jejich případné neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy, příp. otázky poměřování výkonu práva korektivem dobrých mravů.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §8 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již z tohoto důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a jelikož platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dalšími dovolacími námitkami se pro nadbytečnost nezabýval. Jen pro úplnost připomíná, že otázka, zda lze žalobci odepřít právo s poukazem na §8 o. z. (v kontextu obč. zák. §3 odst. 1) přesto, že je jen právní nástupkyní věřitele, kterou dovolatelka otevřela k dovolacímu přezkumu, není otázkou dosud neřešenou (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1016/2014, nebo ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013). Procesně právní úprava procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. jasně stanoví, že ten, kdo nastupuje do řízení namísto dosavadního účastníka řízení ve smyslu §107a o. s. ř. musí přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení (§107 odst. 4 ve spojení s §107a odst. 3 o. s. ř.). Znamená to mimo jiné, že všechny účinky (hmotněprávní a procesní) spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají i po nástupu procesního nástupce do řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce, a že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního nástupce (DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 716.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu