ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1849.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1849/2021-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Z. N., bytem XY, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem se sídlem v Praze, Zakšínská 615/17, proti žalovanému M. D. , bytem XY, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 243/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. prosince 2020, č. j. 69 Co 185/2020-306, ve znění opravného usnesení ze dne 25. února 2021, č. j. 69 Co 185/2020-318, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. března 2020, č. j. 13 C 243/2018-214, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 35.095,86 Kč se smluvním úrokem ve výši 2 % ročně z částky 35.095,86 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35.095,86 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení (výrok I.); v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 60.000 Kč se smluvním úrokem ve výši 2 % ročně z částky 60.000 Kč od 14. 8. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 60.000 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. prosince 2020, č. j. 69 Co 185/2020-306, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. února 2021, č. j. 69 Co 185/2020-318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 32.929,44 Kč se smluvním úrokem ve výši 2 % ročně z této částky od 14. 8. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 21. 6. 2018 do zaplacení a ve výroku II; v části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.166,42 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v této části žalobu zamítl; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o věci samé, podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se v otázce důkazního břemene odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018), její námitky však ve skutečnosti směřují výlučně proti správnosti skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaný v řízení prokázal, že žalobkyni na postupně poskytnuté půjčky (mimo jiné) uhradil třikrát 20.000 Kč. Žalobkyně podrobně hodnotí doklady, kterými žalovaný podle názoru odvolacího soudu prokázal vrácení 60.000 Kč, označuje je za důkazy nepřímé, k nimž podle ní nemělo být v případě pochybností a při porovnání s provedenými přímými důkazy přihlíženo. Oproti odvolacímu soudu tudíž prosazuje, že žalovaný v řízení neprokázal, že jí 60.000 Kč vrátil, podpořil-li své obranné tvrzení pouze nepřímými důkazy („neunesl důkazní břemeno“). Protože „na základě důkazů předložených žalovaným nelze učinit jednoznačný závěr o pravdivosti jeho tvrzení“, neměl odvolací soud - ve smyslu tezí obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, - žalovanému uvěřit. Svou argumentaci dovolatelka podpořila rovněž odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013.
Z uvedeného je zřejmé, že v dovolání ve skutečnosti nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť žalobkyně odvolacímu soudu pouze vytýká, že nesprávně - ať již z hlediska závažnosti či věrohodnosti - hodnotil v řízení provedené důkazy (doklady o vložení finančních prostředků na účet žalobkyně) a že na jejich základě dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalovaný splatil o 60.000 Kč více, než tvrdí žalobkyně. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). O výjimečný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry, tedy o pochybení v procesu hodnocení důkazů, které by zakládalo oprávněnost námitky porušení zaručených základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3039/13) v posuzované věci nejde.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti „výrokům I. a II.“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 32.929,44 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ani proti výroku II. v dovolání neuplatnila. Nadto proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přisuzující žalobkyni 32.929,44 Kč se specifikovaným příslušenstvím, není dovolání subjektivně přípustné, neboť se nejedná o výrok, jehož změna by byla „ve prospěch“ žalobkyně.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu