ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.186.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 186/2020-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Alexandrou Mára Paurovou, advokátkou se sídlem v Praze, Starostrašnická 199/42, proti žalované EVROPA realitní kancelář s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 806/62, identifikační číslo 02035073, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 87/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2019, č. j. 20 Co 171/2019-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Alexandry Mára Paurové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 26 C 87/2017-113, ve spojení s usnesením ze dne 8. 3. 2019, č. j. 26 C 87/2017-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 96.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu požadující po tehdy rovněž žalované Stavební vodohospodářské, s. r. o., se sídlem v Moravské Třebové - Předměstí, Olomoucká 139/4, identifikační číslo 28771346, aby společně a nerozdílně s žalovanou zaplatila žalobci částku 96.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Vzal za prokázané, že žalobce s první žalovanou (zprostředkovatelkou) uzavřel dne 21. 1. 2017 dohodu o složení rezervační jistiny týkající se koupě nemovitých věcí – pozemku parc. č. XY s domem č. p. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, a to prostřednictvím M. V., realitního makléře žalované. Žalobce se v dohodě zavázal složit ve stanovené lhůtě na účet zprostředkovatelky rezervační jistinu ve výši 96.000,- Kč, která může být použita toliko k započtení na úhradu kupní ceny při uzavření kupní smlouvy nebo k započtení na splátku smluvní pokuty podle této dohody (nebo za porušení závazků z kupní smlouvy), nebo k výplatě sjednané provize zprostředkovatele či k případnému vrácení zájemci. Pro případ, že by kupní smlouva nebyla uzavřena ve lhůtě z důvodů na straně zprostředkovatelky či budoucího prodávajícího, byla zprostředkovatelka povinna složenou rezervační jistinu vrátit zájemci do 3 dnů od výzvy zájemce. Žalobce zaplatil jistinu bankovním převodem dne 23. 1. 2017 na dohodnutý účet, jehož majitelkou je ovšem Stavební vodohospodářská, s. r. o. Vzhledem k tomu, že V. nebyl schopen poskytnout potřebné dokumenty pro uzavření kupní smlouvy, žalobce nechal třetí osobou vypracovat návrh kupní smlouvu, kterou její účastníci uzavřeli dne 31. 3. 2017, a na jejímž základě došlo k převodu nemovitých věcí na žalobce. Z této příčiny žalobce vyzval žalovanou a společnost Stavební vodohospodářská, s. r. o. ke vrácení rezervační jistiny. Soud prvního stupně uzavřel, že V. pracoval pro pobočku realitní kanceláře v XY na živnostenský list, přičemž rezervační smlouvu s žalobcem uzavřel jménem žalované a podle pokynů vedoucího pobočky realitní kanceláře (současně jednatele Stavební vodohospodářské, s. r. o.) byla rezervační jistina složena na bankovní účet Stavební vodohospodářské, s. r. o., který byl jen místem plnění. Žalobce jednal jen s žalovanou (zastoupenou podle §430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“) a nikoli se Stavební vodohospodářskou, s. r. o. Z tohoto důvodu je ve věci pasivně legitimována pouze žalovaná a nikoli Stavební vodohospodářská, s. r. o., na jejíž účet byla rezervační jistota složena, neboť realizační kupní smlouva nebyla pro liknavost makléře žalované jeho zapříčiněním uzavřena. Soud prvního stupně současně dodal, že žalovaná je povinna spornou částku vrátit žalobci proto, že dohoda o složení rezervační jistiny je neplatná, neboť její účastnicí nebyla budoucí prodávající J. M. a nebylo prokázáno, že by zprostředkovatel jednal jako její zástupce.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 20 Co 171/2019-178, k odvolání žalobce a žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008, jeho rozsudků ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, zdůraznil, že V. jednal z pověření žalované ve smyslu §430 odst. 1 o. z., přičemž činnost realitního makléře je běžnou činností při provozu realitní kanceláře, a k jednání nepotřeboval žádnou zvláštní plnou moc, kterou by si měl žalobce ověřovat. Odvolací soud proto nepřihlédl k námitce žalované o neprokázání konkrétního právního vztahu mezi ní a jejím jménem jednajícím makléřem V.. Dovodil-li soud prvního stupně s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3337/2011, že rezervační smlouva je neplatná, neboť závazek k uzavření budoucí kupní smlouvy byl sjednaný jen mezi zprostředkovatelem a budoucím kupujícím, je takový závěr akceptovatelný i za současné právní úpravy. Dohoda o složení rezervační jistoty ze dne 21. 1. 2017 je skutečně neplatná, a žalovaná je povinna podle §2991 odst. 2 o. z. vydat žalobci plnění, přijaté na jejím základě. Za bezvýznamnou proto odvolací soud považoval úvahu soudu prvního stupně, podle níž budoucí kupní smlouva nebyla uzavřena ve sjednané lhůtě z důvodu na straně žalované, a byl tu důvod pro vrácení rezervační jistiny podle čl. IV bodu 1 dohody o složení rezervační jistoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k právnímu závěru, že makléř M. V. byl osobou oprávněnou jednat za žalovanou v souvislosti s uzavřením dohody o složení rezervační jistiny ze dne 21. 1. 2017. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu §430 odst. 1 o. z., kteréžto ustanovení navazuje na ustanovení §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, přičemž judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k posledně zmiňovanému ustanovení je použitelná i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Cituje závěry dosavadní judikatury k pojmu „pověření“ při provozování podniku podle §15 obch. zák., má za to, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že V. byl žalovanou pověřen ke konkrétnímu právnímu jednání. Nelze totiž na takové zmocnění usuzovat jen z toho, že jednající osoba (V.) prohlásí, že je k jednání jménem podnikatele oprávněna (je k němu pověřena). Odvolací soud se nezabýval tím, na základě jakého právního důvodu zastoupení vzniklo a jaký byl rozsah zástupčího oprávnění; právní posouzení této otázky je tak v rozporu rovněž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1515/2018. Přípustnost dovolání spojuje rovněž s existencí extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Prosazuje názor, že tento rozpor je dán tím, že odvolací soud nesprávně po provedeném dokazování dospěl k závěru o pasivní věcné legitimaci žalované, ačkoliv podle přesvědčení dovolatelky nebylo prokázáno, že by V. jednal na základě zmocnění uděleného žalovanou. Skutkový závěr odvolacího soudu je podle ní v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že z dokazování vyplývá, že V. byl při svém jednání s žalobcem zmocněn a pověřen Stavební vodohospodářskou, s. r. o. a že rezervační jistina byla podle rezervační smlouvy složena na její bankovní účet. Shrnuje, že žalovaná nevěděla a nemohla vědět o jednání makléře V., který nebyl nikdy v žádném právním vztahu s žalovanou, a dovolatelka nerealizovala žádné aktivní jednání, které by zakládalo neformální pověření V. k jejímu zákonnému zastoupení. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Přípustnost dovolání nezakládá domnělý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu ustanovení §430 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud v prvé řadě v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod č. 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, na který navázal v usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 662/2021, že v §430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v §15 obch. zák., přičemž při výkladu a aplikaci §430 o. z. je i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k §15 obch. zák. V návaznosti na to je nezbytné uvést, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009, uveřejněný pod číslem 12/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011); zákonné zastoupení podnikatele podle §15 obch. zák. je přitom nutno odlišovat od zastoupení smluvního, založeného například smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008).
Soud prvního stupně, na jehož závěry odkázal rovněž odvolací soud, dospěl k závěru, že žalovaná byla zastoupena M. V. na základě pověření podle §430 odst. l o. z. Tento závěr přijal jak na základě výpovědi V., tak rovněž na základě skutečností, které vyplynuly z dokazování. Předmětné nemovité věci byly nabízeny pod hlavičkou žalované, přičemž V. na schůzku s žalobcem přijel vozidlem označeným logem „RK Evropa“, dohoda o složení rezervační jistiny ze dne 21. 1. 2017 (na této listině byl zobrazen znak písmene E se stříškou v jednom poli) byla uzavřena mezi žalovanou, jakožto zprostředkovatelkou (s označením této právnické osoby údaji z obchodního rejstříku), zastoupenou na základě plné moci M. V. (s uvedením jeho e-mailové adresy XY). Na internetu se žalovaná (realitní kancelář) prezentovala tak, že mezi ní a Stavební vodohospodářskou, s. r. o. byla uzavřena v roce 2015 smlouva o zřízení pobočky v XY. Na webových stránkách XY bylo uvedeno, kde XY sídlí, jaký je na ni telefonní kontakt, jaké je číslo rezervačního účtu (č. 115-603840287/0100), a nadto zde byl vyobrazen znak realitní kanceláře. Jako makléř pobočky byl uveden V. se zobrazením své fotografické podoby a dvou telefonních kontaktů, včetně e-mailové adresy. Se zřetelem k tomu soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že V. ve vztahu k žalobci vystupoval jako zákonný zástupce žalované, neboť ze všech skutečností vyplývá, že byl pověřen činností podle §430 odst. 1 o. z., aniž bylo nutné zjišťovat (s přihlédnutím k závěrům konstantní judikatury dovolacího soudu), o jaký konkrétní právní vztah se jednalo, neboť tato otázka nebyla pro rozhodnutí ve věci určující. Odvolací soud správně vyšel z toho, že činnost realitního makléře je běžnou činností při provozu realitní kanceláře, a proto k jednání jménem žalované nebylo potřeba žádné zvláštní plné moci. Se zřetelem ke shora řečenému se odvolací soud neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení otázky zákonného zastoupení podnikatele podle §430 odst. 1 o. z., naopak jeho rozhodnutí je s dosavadní judikaturou zcela v souladu (včetně dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze ovšem – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Platí, že přípustnost dovolání může zakládat „[R]elevantní otázka procesního práva týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel – za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Polemika dovolatelky se skutkovým závěrem, že V. jednal na základě pověření žalované při činnosti spojené s provozem podniku, je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění. Tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán, a z této příčiny nemůže být dovolání přípustné.
Zbývající námitky dovolatelky, že nevěděla a nemohla vědět o jednání makléře V., že tento makléř nebyl nikdy v žádném právním vztahu s žalovanou, a že dovolatelka nerealizovala žádné aktivní jednání, které by zakládalo neformální pověření V. k jejímu zákonnému zastoupení, nevystihují jediný dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu