ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1878.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1878/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Borisem Vršinským, advokátem se sídlem Praha 4, Mezi Vodami 1955/19, proti žalovanému O. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 490/31, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 162/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 70 Co 137/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 70 Co 137/2021-156, potvrdil rozsudek ze dne 20. 11. 2020, č. j. 22 C 162/2017-104, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 4. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný si od žalobce půjčil 1 000 000 Kč. Tvrzení žalovaného, že žalobci vrátil zbývajících 300 000 Kč, prokázáno nebylo. Odvolací soud na základě vyhodnocení obsahu písemného prohlášení žalovaného ze dne 19. 7. 2011 dovodil, že tento úkon v sobě nese nejen to, komu dluží, kolik a z jakého právního důvodu, ale též potvrzení vědomí dluhu a závazku jej vrátit. Proto mu přiznal účinky předpokládané v §110 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „obč. zák.“), a neuznal proto opodstatněnou žalovaným uplatněnou námitku promlčení.
Žalovaný v dovolání zpochybňuje, že v listině ze dne 19. 7. 2011 platně uznal dluh podle §558 obč. zák. s účinky s tím spojenými. Prosazuje, že nemohla být založena vyvratitelná právní domněnka existence dluhu žalovaného, nemohlo dojít k přechodu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, a rovněž nemohly nastat ani právní účinky uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák., jelikož uvedená listina neobsahuje nejen příslib úhrady dluhu, ale ani uznání práva co do důvodu a výše. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4286/2015, 33 Cdo 4287/2015, a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5379/2008.
Na posouzení otázky, zda platné uznání dluhu mohlo založit účinek v podobě přechodu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud existenci půjčky dovodil z nesporných tvrzení účastníků bez toho, že by její existenci zakládal na zákonné domněnce podložené uznáním dluhu. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem se dovolatel dále domáhá přezkumu správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě se nárok žalobce promlčuje v desetileté promlčecí době podle §110 odst. 1 obč. zák., přičemž posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda žalovaný uznal dluh s účinky předpokládanými v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák.
Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudcích ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, nebo ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, v nichž dovodil následující závěry.
Obecná promlčecí doba, která je upravena v §101 obč. zák., činí tři roky. S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002).
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 1 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §558 obč. zák., nasvědčují i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s §110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v §558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák.).
S přihlédnutím k výše uvedenému lze v projednávané věci učinit závěr, že z hlediska posouzení otázky, zda žalovaný (dlužník) uznal právo žalobce (věřitele) na vrácení půjčky s účinky předpokládanými v §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., byla existence příslibu zaplacení dluhu žalovaným právně nevýznamnou okolností. Odvolací soud sice nepřípadně příslib úhrady dluhu přiřadil k předpokladům platného uznání práva podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., avšak na věcnou správnost jeho rozhodnutí toto pochybení vliv nemělo.
Dovolací soud navíc shodně se soudy obou stupňů konstatuje, že listina ze dne 19. 7. 2011 je platným uznáním práva dlužníkem ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., neboť z formulovaných údajů textu listiny nevyplývá nic jiného, než uznávací projev vůle dlužníka. Uvedená listina totiž obsahuje výslovné uvedení výše i důvodu uznaného práva (půjčka ve výši 1 000 000 Kč). Z pohledu toho, že listinu zjevně formuloval žalovaný jako právní laik, jemuž nemusí být známo, jaké správné formulace je třeba použít, z jejího textu (srov. zejména formulace „ toto potvrzení závazku k panu N. platí… “, „ Toto ustanovuji jako garanci tak, aby měl pan N. možnost vůči mně vyřídit svoji pohledávku jako první… “, „ Toto závazné prohlášení psané vlastní rukou ze svobodné vůle, bez nátlaku; jsem si vědom závazků a povinností z něho vyplývajících “) nelze než dovodit též i příslib zaplacení dluhu.
S prohlášením žalovaného tak lze spojovat účinky přetržení obecné tříleté promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby desetileté podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Dnem 19. 7. 2011, kdy žalovaný písemně uznal právo co do důvodu a výše, došlo k přetržení tříleté promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté promlčecí doby. Za situace, kdy žaloba byla podána u soudu dne 19. 7. 2017, obstojí závěr odvolacího soudu, že k promlčení žalobou uplatněného práva nedošlo.
Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení nastolené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu