ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2130.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2130/2020-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně M. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Rao Varadem Uppalurim, advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 1007/20, proti žalované I. L. , bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, o zaplacení 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 171/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 Co 350/2019-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále je „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 Co 350/2019-340, potvrdil rozsudek ze dne 25. 7. 2019, č. j. 3 C 171/2016-313, kterým Okresní soud v Berouně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 280 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05% ročně od 22. 10. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Žalovaná přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázek: 1) zda je možné, aby pouhé předání peněz predikovalo, že se automaticky jedná výlučně o půjčku, a nikoliv o plnění z jiného právního titulu, 2) zda je možné, aby osoba, která plnila za dlužníka věřiteli, a to se souhlasem dlužníka i věřitele, byla oprávněna po věřiteli dané plnění požadovat zpět z titulu půjčky, a 3) zda je možné, aby soud během řízení opakovaně sdělil svůj právní názor, že nemá existenci půjčky za prokázanou, a to i po skončení dokazování, a následně rozhodl zcela nepředvídatelně o tom, že půjčka uzavřena byla.
Dovolání není přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ten zjistil, že žalovaná převzala od žalobkyně peněžní částku (280 000 Kč), kterou se zavázala vrátit. Skutkového charakteru jsou dovolatelkou předložené otázky ad 1) a 2), jejichž prostřednictvím buduje vlastní skutkovou verzi (že důvodem předání peněz žalované nebyla půjčka, ale plnění dluhu M. P.).
Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že jí žalobkyně poskytla půjčku 280 000 Kč, kterou se zavázala vrátit; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Výhradou - formulovanou prostřednictvím otázky č. 3 (zda je možné, aby soud během řízení opakovaně sdělil svůj právní názor, že nemá existenci půjčky za prokázanou, a to i po skončení dokazování, a následně rozhodl zcela nepředvídatelně o tom, že půjčka uzavřena byla) dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá vadu řízení, jež nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu