ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2155.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2155/2019-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně KANTE ZK s. r. o. , se sídlem Kout na Šumavě 320, IČO 25206044, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická 283, proti žalované A. S. , bytem XY, o zaplacení příslušenství z částky 1.500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 175/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2019, č. j. 37 Co 203/2017-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2017, č. j. 77 C 175/2016-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 1.500.000,- Kč od 13. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1.260.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Na základě proběhlého dokazování a cituje ustanovení §657, §658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i ustanovení §3028 odst. 3, §555 odst. 1 a 2, §556 odst. 1 a 2, §1901, §1962 odst. 1, 2 a 3, a ustanovení §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Při hodnocení „dohody o podmínkách splácení dluhu ze dne 8. 4. 2015“ uzavřené mezi žalobkyní jako právní nástupkyní původního věřitele BEZ BANKY s. r. o., žalovanou (dlužnicí) a V. H. jako ručitelem dne 8. 4. 2015, žalovaná jasně, srozumitelně a jednoznačně projevenou vůlí uznala svůj dluh vůči žalobci co do důvodu (smlouva o půjčce ze dne 10. 9. 2012) a výše (jistina 1.500.000,- Kč a příslušenství sjednaného ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 9. 2012), a současně se ho zavázala zaplatit „nejpozději do 31. 12. 2030“. Toto ujednání splatnosti soud prvního stupně posoudil podle §1962 odst. 2 o. z. jako dohodu o čase plnění sjednané ve prospěch dlužnice (žalované), což znamená, že žalovaná měla právo plnit dluh kdykoliv od vzniku závazku až do okamžiku nově sjednané splatnosti, tj. do 31. 12. 2030. Současně si smluvní strany dohodly výjimku z této odložené splatnosti, a to pro nároky vzniklé z prodlení dlužníka, které nastalo dne 13. 3. 2013, a také to, že žalobkyně byla oprávněna požadovat úhradu dluhu i před 31. 12. 2030. Z uvedené příčiny tak nelze smluvený úrok z půjčky za dobu od 13. 3. 2013 do budoucna považovat za právo na plnění vzniklé prodlením dlužníka, na které by se nevztahovala tzv. odložená splatnost „nejpozději do 31. 12. 2030.“ Proto soud prvního stupně dovodil, že v rozsahu smluvených úroků z částky 1.500.000,- Kč za dobu od 5. 8. 2014 do 30. 4. 2016 je žaloba předčasná, neboť jejich splatnost nastane až 31. 12. 2030.
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 37 Co 203/2017-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III.; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na ně odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v dovolání nesprávně uvedeno, že jde o usnesení) podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5218/2016. Podle jejího přesvědčení byl „obsah dohody v řízení nepochybně prokázán,“ neboť při výkladu právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, s tím, že úmysl obou jednajících stran byl … nesporně prokázán.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Ačkoliv dovolatelka dává Nejvyššímu soudu na výběr (posuzováno podle celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.), aby její dovolání posoudil jako přípustné pro řešení právní otázky, která je senáty Nejvyššího soudu „rozhodována“ rozdílně, či otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti zpochybňuje výklad dotčeného smluvního ujednání, který přijal odvolací soud.
Její výhrada vůči zjištění odvolacího soudu o obsahu dohody účastníků řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nesměřuje totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný závěr o obsahu dohody. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ustáleně judikuje, že „zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle (…) co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46)“. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Argumentuje-li dovolatelka nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že úmyslem stran dohody o podmínkách splácení dluhu ze dne 8. 4. 2015 bylo sjednat splatnost dluhu výzvou věřitele i před 31. 12. 2030), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyně byla oprávněna požadovat úhradu celého dluhu včetně sporných úroků z půjčky před splatností dne 31. 12. 2030. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), která nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§1 odst. 1, 2 a §1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu