ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2208.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2208/2019-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. V. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované GoodRemont, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo 03789128, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 466.649,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 238/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 15 C 238/2016-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 466.649,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že mezi společností Agentura Acco Reality s. r. o. a M. P. jako zájemcem byla dne 31. 10. 2014 uzavřena smlouva o složení blokovacího depozita v souvislosti se zprostředkováním prodeje pozemků p. č. XY a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p./ č. ev. – technická vybavenost (částečně stojící na parcele p. č. XY a p. č. XY) v k. ú. XY. Dne 20. 7. 2015, resp. 22. 7. 2015 žalovaná uzavřela s žalobkyní kupní smlouvu ohledně nemovitostí, pozemků p. č. XY– ostatní plocha a p. č. XY– zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez č. p./č. ev. - technická vybavenost (částečně stojící na parcele p. č. XY) v k. ú. XY, obec XY, okres XY. Kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč byla uhrazena P. P. před podpisem kupní smlouvy na bankovní účet příjemce úschovy G. Podle smlouvy o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny ze dne 12. 12. 2014 a jejího dodatku č. 3 ze dne 22. 7. 2015 (dále též „smlouva o úschově“) uzavřené mezi žalobkyní jako oprávněnou složitelkou č. 1, žalovanou jako povinnou složitelkou č. 2 (původně M. P.) a G. jako příjemcem úschovy bylo dohodnuto, že „[P]oté, co budou oprávněnou složitelkou č. 1 předloženy příjemci úschovy dokumenty, ze kterých se podává, že budova bez č. p./ č. ev. technické vybavení, uvedená v čl. 1 odst. 1 této smlouvy je postavená a existuje v její současné podobě v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, je povinen příjemce úschovy vyplatit oprávněné složitelce č. 1 paní L. E. D. do tří pracovních dnů formou bezhotovostního převodu na účet (…) částku 466.649,- Kč (…) Lhůta pro splnění podmínek vydání úschovy dle pokynů složitelů končí dnem 31. 12. 2015. Po marném uplynutí lhůty, tzn. nebudou-li v uvedené lhůtě splněny podmínky pro vydání úschovy uvedené shora v čl. IV. odst. 2), 4), 5) této smlouvy, budou příjemcem úschovy uschované finanční prostředky ve výši, tj. v částce 1.526.649,- Kč převedeny bez dalšího na stejný účet, ze kterého byly finanční prostředky poukázány na účet příjemce úschovy.“ Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky pro výplatu částky 466.649,- Kč z úschovy proto, že příjemci úschovy nebyly včas předloženy dokumenty, z nichž se podává, že „budova bez č. p./č. ev. technické vybavení, uvedená v čl. 1 odst. 1 kupní smlouvy je postavená a existuje v její současné podobě v souladu s platnými a účinnými právními předpisy,“ byla sporná částka 466.649,- Kč vrácena žalované. S odkazem na §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvu o úschově posoudil soud prvního stupně jako tzv. svěřeneckou smlouvu, přestavující inominátní kontrakt, uzavřel, že účastnice si ani v kupní smlouvě ani ve smlouvě o úschově nedohodly, že složením kupní ceny do úschovy zaniká povinnost žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu, pouze si sjednaly, že výplata částky 466.649,- Kč je vázána na to, že „budou žalobkyní předloženy příjemci úschovy dokumenty, ze kterých se podává, že budova bez č. p./č. ev. technické vybavení uvedená v čl. 1 odst. 1) této smlouvy je postavená a existuje v její současné podobě v souladu s platnými a účinnými právními předpisy.“ Výplata zbývající (sporné) části kupní ceny nebyla vázána na předložení kolaudačního souhlasu o využití budovy jako restauračního zařízení s restauračním provozem a ubytovacími prostory na základě provozování hostinské činnosti a na zápis budovy bez č. p./č. ev. technické vybavení do katastru nemovitostí jako objekt s číslem popisným/evidenčním pro provádění podnikatelské činnosti – provozování restaurace. Z této příčiny nadále trvá povinnost žalované doplatit žalobkyni částku 466.649,- Kč.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 466.469,- Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování uzavřel, že kupní cena měla být zaplacena prostřednictvím úschovy. Strany smlouvy o úschově se dohodly, že po připsání částky 3.000.000,- Kč ji příjemce úschovy vyplatí oprávněné složitelce č. 1 nebo ji vrátí povinné složitelce č. 2 za blíže dohodnutých podmínek. S odkazem na ustanovení §1954 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ve shodě se soudem prvního stupně měl za to, že smlouva o úschově je tzv. svěřeneckou smlouvou, jejímž účelem bylo zajistit ochranu subjektivních práv a povinností účastníků hmotněprávního poměru. Podle přesvědčení odvolacího soudu dlužnice (žalovaná) jí chtěla docílit toho, že složením peněz na depozitní účet advokáta její závazek - bez ohledu na to, zda se peníze dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele (žalobkyně) - doplatit zbytek kupní ceny, zanikne. Věřitelka si tímto postupem jistila své právo na výplatu peněz od nestranné a důvěryhodné osoby (příjemce úschovy), na níž se účastnice právního poměru dohodly. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1095/2014, které se podle přesvědčení odvolacího soudu uplatní i v poměrech občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 2014, byl-li účastnicemi dohodnut účet příjemce úschovy jako místo plnění, splnila žalovaná řádně svou povinnost zaplatit kupní cenu, a žaloba o zaplacení částky 466.649,- Kč není po právu. Ze smlouvy o úschově plyne, že vůlí účastnic bylo vázat vyplacení části kupní ceny na předložení dokladů osvědčujících kolaudační stav prodávané nemovitosti, neboť o jiné listiny (než ty, které se vztahují ke kolaudaci nemovitosti) se ani jednat nemohlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení (posuzováno podle celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem vymezená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolacímu přezkumu předkládá otázky:
1. zda může odvolací soud rozhodnout ve věci opačně, než soud prvního stupně, aniž by účastníky řízení poučil o svém právním názoru podle §118a odst. 2 o. s. ř., kteroužto právní otázku odvolací soud vyřešil podle přesvědčení dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a
2. zda přijetím peněz „příjemcem úschovy“ na základě trojstranné dohody mezi oprávněnou, povinnou a příjemcem ze smlouvy „o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny“ splní dlužník svůj závazek i tehdy, dojde-li následně ke vrácení části kupní ceny složiteli (kupujícímu), s tím, že jde v rozhodovací činnosti dovolacího soudu o dosud nevyřešenou právní otázku.
Ve vztahu k řešení druhé v dovolání předestřené otázky dovolatelka prosazuje názor, že úschovní smlouva nemůže vyloučit ujednání kupní smlouvy o výši kupní ceny. Při nesplnění podmínek úschovní smlouvy má sice příjemce úschovy povinnost vrátit „uschované peněžní prostředky“ zpět složiteli (kupujícímu), avšak takové smluvní ujednání nemůže vyloučit povinnost doplatit kupní cenu. Smyslem svěřenecké smlouvy je dosáhnout jistoty stran kupní smlouvy, že v období probíhající změny v katastru nemovitostí nedojde k podvodnému jednání, v jehož důsledku by kupující přišel o složené finanční prostředky, a zároveň ujištění prodávajícího, že kupující disponuje plnou výší kupní ceny. Při nesplnění podmínek svěřenecké smlouvy vrací schovatel peněžní prostředky zpět složiteli (kupujícímu). Vrácení peněz z úschovy nemůže zasáhnout do právního vztahu založeného kupní smlouvou, která určuje výši kupní ceny, a eliminovat povinnost zaplatit cenu za nabytí vlastnictví k věci. Smyslem ujednání o tom, že složením kupní ceny je kupní cena uhrazena, je přenesení odpovědnosti za svěřené peníze. Zpronevěří-li schovatel složené peníze, nemůže prodávající namítat nezaplacení kupní ceny, kterou ve skutečnosti neobdrží. Není-li splněna některá z podmínek pro vyplacení peněz z úschovy, a proto peníze schovatel vrátí zpět kupujícímu, nedojde ke splnění platební povinnosti kupujícím, neboť má v držení nezaplacenou část kupní ceny v rozporu s ujednáním v kupní smlouvě o výši kupní ceny. Jestliže pro nesplnění některé z podmínek pro vyplacení úschovy nemá kupující zájem o koupi věci, není oprávněn si ponechat část kupní ceny, nýbrž může od kupní smlouvy odstoupit.
Dovolatelka má za to, že její dovolání je taktéž přípustné pro řešení otázky procesního práva vztahující se k poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. V souladu s jejím názorem rozhodl soud prvního stupně tak, že složením kupní ceny do advokátní úschovy nezanikla povinnost žalované uhradit žalobkyni kupní cenu. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že kupní cena byla uhrazena složením na účet příjemce úschovy, neboť tento účet byl sjednán jako místo plnění, a tím žalovaná povinnost zaplatit kupní cenu splnila. V situaci, kdy právní názor soudu prvního stupně zcela korespondoval s jejím právním názorem, a nebyla proto poučena podle §118a odst. 1 o. s. ř., neměla důvod uvádět další tvrzení a navrhovat k nim další důkazy. Odvolací soud svým postupem (neposkytnutím poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.) nedal žalobkyni možnost na tuto skutečnost reagovat „změnou procesní obrany“ a vydal pro ni tzv. překvapivé rozhodnutí. V odvolacím řízení tak neměla možnost reagovat na změnu právního náhledu na otázku okamžiku splnění dluhu z titulu úhrady kupní ceny, přestože soudy obou stupňů vycházely při právním hodnocení věci ze stejných skutkových zjištění. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soudu změnil rozsudek odvolacího soudu, tak, že žalobě zcela vyhoví, popř. aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda přijetím peněz na základě dohody mezi oprávněnou, povinnou a příjemcem ze smlouvy „o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny“ splní dlužník (složitel) svůj závazek i tehdy, vrátí-li následně příjemce úschovy část složených peněz dlužníku (složiteli - kupujícímu) pro nesplnění některých z podmínek smlouvy o úschově kupní ceny podmiňujících výplatu části složených peněz; tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem uspokojivě vyřešena, a její řešení bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně L. V. (dříve E. D.)- oprávněná složitelka č. 1, M. P. povinný složitel č. 2 a P. G. - jako příjemce úschovy, se dohodli, že cena ve výši 3.000.000,- Kč podle kupní smlouvy ze dne 22. 7. 2015 uzavřené mezi prodávající L. E. D. a kupující GoodRemont s. r. o. byla zaplacena povinným složitelem č. 2 oprávněné složitelce č. 1 prostřednictvím úschovy u příjemce úschovy (viz smlouva o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní smlouvy ze dne 12. 12. 2014, ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. 3. 2015, dodatku č. 2 ze dne 9. 4. 2015, a dodatku č. 3 ze dne 22. 7. 2015). Povinností příjemce úschovy (mimo jiné) bylo vyplatit část složené úschovy oprávněné složitelce č. 1 (bod IV. odst. 4 smlouvy o úschově), bude-li mu prokázáno, že byl proveden vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího. Lhůta pro splnění podmínek vydání úschovy (…) končila dnem 31. 12. 2015 (čl. IV. bod 8. věta první). Po marném uplynutí lhůty, tzn., nebudou-li v uvedené lhůtě splněny podmínky pro vydání úschovy (…) budou příjemcem úschovy uschované finanční prostředky (…) převedeny bez dalšího na stejný účet, ze kterého byly (…) poukázány na účet příjemce úschovy, což se stalo.
Již dřívější soudní praxe připustila existenci trojstranných právních vztahů založených tzv. svěřeneckou smlouvou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Šlo o inominátní kontrakt ve smyslu §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který uzavíraly spolu s advokátem strany závazkového právního vztahu (kupní smlouvy) a jehož účelem (kauzou) byla zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu.
Právním posouzením otázky splnění dluhu žalované zaplatit (doplatit) dohodnutou cenu předmětu koupě (§2079 odst. 1 o. z.) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1164/2014), jež je použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., která ve srovnatelných skutkových poměrech dovodila, že bankovní účet svěřeneckého správce se podle kupní smlouvy a „smlouvy o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny“ stal místem plnění kupní ceny, takže závazek kupujícího zanikl složením předmětné částky na tento účet. Okolnost, že třetí osoba (příjemce úschovy) podle pokynů účastníků kupní smlouvy vrátila (převedla na bankovní účet) žalované část jí složené finanční částky, neboť nebyly v dohodnuté lhůtě splněny podmínky pro její výplatu žalobkyni, nic nemění na závěru, že bankovní účet příjemce úschovy se stal místem plnění kupní ceny nemovitostí. Nutno podotknout, že k zániku práv a povinností ze svěřenecké smlouvy mohlo dojít naplněním účelu této smlouvy (tj. vyplacením veškerých peněz z úschovy žalobkyni v souladu se smlouvou o úschově), resp. pozbytím její účinnosti, a to uplynutím doby, na kterou bylo vázáno splnění podmínek pro výplatu peněz a vrácením peněžních prostředků příjemcem úschovy povinnému složiteli č. 2.
Právní poměr z kupní smlouvy, z něhož žalobkyně dovozuje právo na doplacení kupní ceny, je nezbytně nutno odlišit od právního poměru založeného svěřeneckou smlouvou. Po dobu účinnosti svěřenecké smlouvy - navazující na kupní smlouvu co do způsobu, jakým bude kupní cena vyplacena prodávající - se její strany nemohou domáhat výplaty kupní ceny jiným způsobem, než jaký byl dohodnut svěřeneckou smlouvou.
Je pravda, že složením předmětu „úschovy” příjemci došlo ke splnění dluhu žalované zaplatit dohodnutou cenu předmětu koupě žalobkyni v tom smyslu, že od okamžiku složení se žalovaná nemohla dostat do prodlení se splněním této povinnosti (§1968 věta první o. z.).
V nyní souzené věci nelze přehlédnout, že kupní smlouva (jen) co do způsobu úhrady dohodnuté kupní ceny byla bytostně svázaná (po dobu do 31. 12. 2015) se smlouvou o úschově kupní ceny ze dne 12. 12. 2014 včetně jejích dodatků. Po uplynutí sjednaného časového úseku měl příjemce úschovy povinnost peníze vrátit při nesplnění dohodnutých podmínek pro jejich výplatu kupující žalované jako povinné složitelce č. 2. Je potřeba zdůraznit, že podmínky výplaty kupní ceny neupravovala kupní smlouva ze dne 20. 7. 2015, neboť ta výslovně odkazovala na související svěřeneckou smlouvu ze 12. 12. 2014.
Jestliže svěřenecká smlouva pozbyla účinnosti uplynutím času a výplatou „zbytku“ svěřené částky povinné složitelce č. 2 (žalované), nemůže mít tato okolnost vliv na smluvní ujednání o dohodnuté kupní ceně; nadále je totiž kupující povinna zaplatit prodávající kupní cenu podle čl. II. odst. 1 kupní smlouvy. Nelze totiž pominout, že kupní cena (její část) se nedostala do sféry dispozice žalobkyně (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2298/2006). Pozbylo-li účinnosti ujednání smlouvy (svěřenecké) o podmínkách výplaty sjednané kupní ceny, nastává stejná situace, jako kdyby k dohodě o okamžiku splatnosti a způsobu úhrady kupní ceny nedošlo, tzn., že kupní cena či její část se stávají splatnými na základě výzvy věřitele.
Posouzení této právní otázky odvolacím soudem tak není správné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
S přihlédnutím k důvodu, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se dovolací soud nezabýval otázkou nedostatku poučení žalované podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu