ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2283.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2283/2019-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně M. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému P. L. , bytem XY, identifikační číslo XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, o 367 023,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 164/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2018, č. j. 47 Co 194/2018-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Střelečka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 47 Co 194/2018-224, Krajský soud v Hradci-Králové (dále jen „odvolací soud“) potvrdil ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2018, č. j. 7 C 164/2016-163, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2019, č. j. 7 C 164/2016-245. Odvolací soud, vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně ve shodě s ním, uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo v řízení prokázat dohodu mezi účastníky řízení o předání díla ve lhůtě 8 týdnů běžící od zaměření bytu 26. 1. 2016, naopak zdůraznil, že předmět díla byl včetně barvy moření jednotlivých prvků dohodnut až první týden v březnu 2016, a tak lhůta 8 týdnů by uplynula koncem prvního týdne v květnu 2016. Nelze pominout, že žalobkyně až dne 29. 3. 2016 oznámila žalovanému dodání kování na dveře a dne 4. 5. 2016 zajistila přemístění radiátoru v dětském pokoji, který bránil dokončení díla. Rovněž nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalobkyně, že kromě odstínu mořidla vytkla žalovanému další vadu díla spočívající v nekvalitním materiálu. Ve vztahu k odstínu moření žalovaný souhlasil s opravou, vyzval žalobkyni k výběru nového vzorku, avšak žalobkyně mu neposkytla nezbytnou součinnost k odstranění této vady výběrem nové barvy moření. Ze shora uvedených důvodů jí nevzniklo právo od smlouvy dne 7. 6. 2016 pro prodlení zhotovitele (žalovaného) odstoupit podle §2593 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uznal žalovaného zodpovědným za vrypy na vinylové podlaze, přičemž výše této škody byla prokázána fakturou R. N. vystavenou v souvislosti s provedenou opravou podlah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Již v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (a tento závěr zopakoval ve Stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) Ústavní soud zdůraznil, že „jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).“
Dovolání může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, kdy dovolatel (v dovolání) vymezí, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za splněný, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to učinila dovolatelka zcela obecným konstatováním, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“ .
Dovolatelka dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby při posuzování předpokladů přípustnosti vyšel z toho, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), popř. aby již dříve vyřešenou otázku posoudil opětovně, ale jinak (opět bez identifikace již dříve vyřešené právní otázky). Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle nichž nebyl sjednán datum předání díla 6 až 8 týdnů od prvního týdne ledna 2016, že pokračování v realizaci díla bránil až do 4. 5. 2016 radiátor v dětském pokoji, že žalobkyně nepředala žalovanému bez zbytečného odkladu pojezdy ke dveřím a kování, ani s tím, že se s žalovaným dohodla na tom, že on obrousí tmavé části a znovu je namoří světlejším odstínem, který si žalobkyně vybere.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Dovolatelka svůj nesouhlas s právním posouzením věci a tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1193/2013, usnesením ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16, ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, a ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, „a dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“ buduje na vlastní skutkové verzi vycházející z popření závěrů odvolacího soudu o skutkovém stavu věci, jak jej zjistil ostatně i soud prvního stupně.
Z toho, že žalobkyně v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, přitom nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jí vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají žalobkyni zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu. Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Závisí-li podle dovolatelky napadené rozhodnutí dále na vyřešení právní otázky, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, není ani v tomto případě podle ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatelka vymezila přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tj. konkrétního způsobu vyřešení sporné právní otázky) se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
Se zřetelem k tomu, co bylo shora řečeno, dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej čl. II. odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“)]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka tak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála a Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu