ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.250.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 250/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. K. , advokáta, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY , zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Praha, Zborovská 1023/21, proti žalované Z. Z. , bytem XY, o zaplacení 14 880,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 231/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Co 85/2019-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2019, č. j. 4 C 231/2017-149, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 12 480,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 6. 11. 2016 do zaplacení (výrok II.), zastavil řízení zčásti o částku 2 400 Kč a úrok z prodlení z částky 2 400 Kč od 6. 11. 2016 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Co 85/2019-210, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 8 430,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 6. 11. 2016 do zaplacení (výrok I.), ohledně částky 4 049,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 6. 11. 2016 do zaplacení jej změnil tak, že žalovanou zavázal k jejímu zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalobce (dále jen „dovolatel“) své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostál, uvádí-li, že „dovolání je v této věci přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatel neoznačil, která konkrétní právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Námitka, že se soudy obou stupňů dopustily „hmotně i procesně právních pochybení“ spočívajících v nesprávnosti hmotněprávního posouzení změny smlouvy o poskytování právních služeb (v části ohledně výše odměny), nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalobce sjednání (existenci) dohody o změně hodinové odměny neprokázal. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Stejně tak polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že přijetí návrhu smlouvy (dohody o změně obsahu závazku) nemusí být výslovné. Přijetí lze učinit i faktickým započetím plnění smlouvy (návrhu smlouvy), pokud z takového jednání vyplývá, že ten, kdo takto fakticky jedná, s obsahem návrhu bez výhrad souhlasí. Dovozuje-li však žalobce, že v projednávané věci zvýšení smluvní odměny vyplývá z jednání žalované, která „konkludentní formou akceptovala zvýšení smluvní odměny tím, že uhradila čtyři po sobě jdoucí vyúčtování, aniž uplatnila připomínky“, přehlíží, že ke vzniku smlouvy (její změny) konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně konkrétní návrh (oferta), protože jen takový návrh může být akceptován (konkludentně), přičemž vyúčtování odměny za již provedené služby právní pomoci takovou ofertou není.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v rozporu s jím předestřenými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, a rozsudek ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013) vyhodnotil otázku uznání dluhu ze strany žalované, přehlíží, že závěry tam uvedené se v projednávané věci nemohou prosadit pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. V předestřených rozhodnutích (na rozdíl od nyní projednávané věci) šlo o případy naplnění zákonných podmínek pro uznání zbytku dluhu dlužníkem, který plnil částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tím, než započal s plněním, či později, celkovou výši dluhu nezpochybnil, ani případně nevytkl vady plnění.
Naproti tomu v projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná uznala výslovně pouze „náklady na cestu“ (cestovné), jež také částečně uhradila, nikoliv ovšem zbytek dluhu. Pokud ve dnech 6. 1. 2015 a 18. 5. 2015 provedla úhrady po 5.000 Kč, jednalo se pouze o zálohové platby, čemuž jasně nasvědčuje e-mail z 18. 5. 2015, v němž se žalovaná dotazuje „kolik bude platit, než se dostanou k soudu“. Žalobce se tudíž mýlí, má-li za to, že žalovaná zálohovými úhradami či částečnými úhradami cestovného a uznáním toliko tohoto nároku uznala též i celý zbytek dluhu.
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Z obsahu podané námitky je navíc zřejmé, že směřuje vůči správnosti skutkového závěru ohledně (ne)sjednání změny výše odměny, o níž platí výše uvedené.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu